Etiketa

Každého nějak oslovíme. Ale jak? Zamotalo vám někdy oslovení neznámého, ale i známého člověka hlavu?

L. Špaček: „Dobrý den, oslovení je přece jednoduché! Každého nějak oslovíme. Ale jak? Nezamotalo vám někdy oslovení neznámého, ale i známého člověka hlavu? A proto hned úvodem zlaté pravidlo oslovování: Oslovujeme vždy tak, jak si to dotyčná osoba přeje.“

T. Turek: „Jestli dovolíte, já bych nás představil: já jsem doktor Turek, magistra Turková, moje žena. “
P. Studenovský: „Těší mě, já jsem Petr Studenovský, moje žena Zita.“
Zita: „Těší mě.“
T. Turek: „Tak to je opravdu náhoda, protože Vás jsem měl za naši firmu kontaktovat. Jestli byste na mě měl do konce měsíce někdy půl hodinky čas, že bychom něco domluvili pracovně.“
P. Studenovský: „To nebude problém, příští týden kdykoliv zavolejte, domluvíme si schůzku.“
T. Turek se dívá na vizitku, kterou právě dostal: „Aha, vy jste inženýr?“
P. Studenovský: „Ano, jaderný fyzik.“
T. Turek: „Ach tak, výborně, to souhlasí pane inženýre, já se určitě ozvu, děkuju vám.“
P. Studenovský: „Nemáte zač.“
L. Špaček: „Ano, to bylo v pořádku. Jestliže se nám někdo představí jako doktor Novotný, budeme ho oslovovat ‚pane doktore‘. Pokud nám dá vizitku, na níž je titul, je to totéž. I kdyby někdo titul nakrásně měl, ale neměl ho ani na vizitce, ani by se nám tak nepředstavil, budeme mu říkat ‚pane Novotný‘.“


Oslovování žen
L. Špaček: „Paní ředitelko, dobrý den.“
Ředitelka: „Dobrý den.“

Všechny ženy oslovujeme „paní“, bez ohledu na to, jsou-li vdané, či nikoliv.

„Paní doktorko, vítám vás.“
„Paní Nováková, rád vás vidím.“
„Á, co jste pro nás připravila, slečno?“

Tak takové oslovení si dovolíme jen vůči velmi mladé dívce - anebo když si o to žena sama řekne. Oslovujeme totiž vždy tak, jak si to dotyčná osoba přeje.

L. Špaček: „Jak se daří, paní Vávrová?“
Vávrová (jistě šedesátiletá dáma): „Slečna, mladý muži, stále ještě slečna!“


Tituly
Lékařku oslovíme jen „paní doktorko“, jak směšně by znělo „slečno doktorko“, a to i když víme, že paní doktorka je stále ještě svobodná. Akademické tituly doktor, magistr, inženýr, docent, profesor, při oslovování používáme zejména v prostředí, kde jsou obvyklé. Nebo víme-li, jak jsou důležité pro osloveného. Vždy musíme znát titul s jistotou přesně. A ještě něco, s titulováním to nepřeháníme.

Student: „Pane profesore, doktore, kandidáte věd, vopravdu mi ten zápočet nedáte?“

Oslovujeme akademickými tituly, ne vědeckými hodnostmi, k rozlišení nám pomůže fakt, že akademické tituly doktor, inženýr jsou na vizitkách před jménem. Kdežto vědecké hodnosti kandidát nebo doktor věd bývají za jménem. Titul užíváme jen jeden, i kdyby jejich nositel jich měl pět. Oslovujeme vždy titulem, hodností nebo funkcí nejvýznamnější: pane senátore, i když je doktor práv, pane generální řediteli, i když je inženýr.


Hodnosti
Problémy si můžeme způsobit i při oslovování vojáků, policistů - a koneckonců i hasičů - jejich hodnostmi.

První vojákyně: „Pane kapitáne!“
L. Špaček: „Neznáte hodnosti? A kdo jste vy?“
První vojákyně: „Praporčík Sýkorová!“
Druhá vojákyně: „Podpraporčík Malá!“
L. Špaček: „Tak, doučíte se nejenom hodnosti, ale i gramatiku! Zvyk oslovovat ženy mužským rodem patří do dob, kdy jich v armádě bylo jako šafránu.“

Dnes jsou ženy běžně vojákyněmi nebo policistkami, a proto jediné správné oslovení zní: „Paní praporčice Sýkorová, paní podpraporčice Malá, můžete odejít.“

Na správném oslovení vždy záleží, to nejen v armádě.


Dříve vs. nyní
P. Studenovský: „Krásný večer, madam.“
L. Špaček: „Slyšíte, jak to zní zastarale?“
Muž: „Rukulíbám, milostpaní.“
L. Špaček: „Tohle ještě víc.“
T. Turek: „Týbrďo, ženská, vy to tady máte pěkný!“
L. Špaček: „No tak to už snad vůbec ne.“

Ve slušné společnosti neznámého muže oslovujeme „pane“, neznámou ženu „paní“.


Přidat jméno se vyplatí
Známe-li jména dobře, vždy potěšíme vstřícnějším: dobrý den, pane Kocábe, dobrý den, pane Studenovský. Tím svému protějšku zalichotíme a získáme si jeho sympatie.

Vypráví se o Napoleonu Bonapartovi, že měl fenomenální paměť na jména. Před bitvou procházel ležením a hovořil s vojáky.

Napoleon: „Á Pierre, tebe zlobily oči, že? A už je to v pořádku?“
Pierre: „Ano, jsem zcela zdráv.“
Napoleon: „Tak to rád slyším. A co tvoje žena, Francois? Před časem jsi mi říkal, že stůně, jak se jí daří?“
Pierre: „Ještě nemám žádné zprávy.“

Není to jediné tajemství Napoleonova úspěchu, ale ví se, že oddanost jeho vojáků vrchnímu veliteli byla bezmezná.


Oslovování korunovaných hlav
Mimochodem, jak byste oslovili samotného Napoleona?

Ano, správně. Vaše císařské Veličenstvo. S oslovením korunovaných hlav to není vůbec snadné. Buďme rádi, že se s nimi nevídáme častěji. Jen se podívejte, na co bychom si museli dávat pozor:

Ceremoniář: „Vaše Veličenstvo!“
L. Špaček: „Povstaňte, přichází král.“
Ceremoniář: „Vaše Výsosti!“
L. Špaček: „Tohle bude vévoda.“
Ceremoniář: „Vaše královská Výsosti!“
L. Špaček: „Máme tady i velkovévodu nebo prince, či jiného člena královské rodiny.“
Ceremoniář: „Vaše císařské Veličenstvo!“
L. Špaček: „Tak to už víme, máme před sebou císaře. Ten vypadá na Karla čtvrtého, protože jediný současný císař na světě je japonský. “
Ceremoniář: „Eminence!“
L. Špaček: „Červený klobouk, to bude kardinál.“
Ceremoniář: „Vaše Svatosti!“
L. Špaček: „Protože to není tibetský dalajláma, je to jedině papež, Svatý otec.“
Ceremoniář: „Excelence!“
L. Špaček: „A jsme v pasti! Tohle oslovení je totiž určeno širokému okruhu vysokých státních úředníků a diplomatů. “Excelence” oslovujeme cizí prezidenty, premiéry, ministry zahraničí a velvyslance. Ty nejčastěji, protože jich je také nejvíc.“

Nicméně moderní doba zjednodušila a počeštila i oslovování v této oblasti: dnes říkáme běžně pane premiére, pane prezidente, pane velvyslanče.


Mezi přáteli
M. Kocáb: „Hele Špargl, nemáš náhodou sirky?“
L. Špaček: „Vždy i mezi dobrými přáteli hledáme raději zdvořilejší oslovení.“
M. Kocáb: „Tak promiň. Tak Ladislave prosím vás, nemáte zápalky?“
L. Špaček: „Nemám. A my už si netykáme, Michale?“
M. Kocáb: „Ale tykáme, to víš, že jo, ale potřebuju si zapálit.“
L. Špaček: „Ale tady se stejně nekouří.“
M. Kocáb: „No nekecej, že mě to nenapadlo, čoveče.“


Důvěrnější vykání
Tam, kde se to hodí a lze očekávat souhlas a porozumění oslovené osoby, můžeme přejít i při vykání k důvěrnější variantě.

P. Studenovský: „Dobré jitro, Maruško, dneska si mimořádně nedám kávu, ale dám si zelený čaj, ano?“
Maruška: „Ráda vám ho připravím, Petříku, budete chtít silnější?“
L. Špaček: „Každé oslovení však nelze opětovat stejně! To bylo od mladinké sekretářky nevhodné. Mohla by se dočkat i ostré reakce.“
P. Studenovský: „Tak aby mezi námi bylo jasno, Maruško, já pro vás nejsem žádný Petřík! Je vám to jasné?“
Maruška: „Promiňte.“
P. Studenovský: „Ostatně, nemusíte se tvářit tak nešťastně. Můžeme si tykat, ale nebudete mi říkat Petříku, jmenuju se Petr.“
Maruška: „Maruška.“
Petr: „Ahoj.“


Nabídka tykání
Když už k nabídce tykání dojde, pravidla jsou stejná, jako u představování: žena nabízí tykání muži, služebně výš postavený níže postavenému, starší mladšímu. Vzhledem k tomu, že tykání nám vždy nabízí společensky významnější osoba, nemůžeme ho prakticky odmítnout.

S tykání je i další potíž. Tak jako zapomínáme tváře - a představujeme se třeba i poněkolikáté, pozapomenuté tykání může být důvodem k rozladění. Z takových situací se dostávají hladce jen opravdoví mistři společenského chování a konverzace.

L. Špaček: „Ladislav Špaček... Děvčata neznáme se už? Netykali jsme si dokonce? Nevzpomínám si, nehněvejte se, my jsme si přece kdysi již tykali, není-liž pravda?“
Dívky: „Možné to je.“
L. Špaček: „Jo, jak se ti tady líbí…?“
L. Špaček: „A hned máme dobrý námět ke konverzaci. O té budeme hovořit někdy příště. Na shledanou!“