Slyšte, slyšte: Carnivàle

Carnivàle

o čem to je: Děj seriálu se odehrává v době velké hospodářské krize, která zasáhla USA ve 30. letech dvacátého století. Soustředí se na osudy „obyvatel“ kočovného cirkusu s názvem Carnivàle, kterému šéfuje liliput Samson. Jak už to u potulného cirkusu bývá, každý z členů se vyznačuje různými dovednostmi nebo mutacemi těla, a tak můžeme vidět ženu s bradkou, siláka, jasnovidku atd. Dozvídáme se něco více o životě Bena, Sofie, Ruthie, Claytona a ostatních, ale také o životě kalifornského kněze Justina, a postupně se rozpoutává boj dobra proti zlu a svobodné vůle a osudu.

popis hudby: Skladatel, který stojí za vznikem hudby, je Jeff Beal. Jedná se o poměrně neznámého autora, ale to nemění nic na tom, že odvedl skvělou práci. Soundtrack by se dal charakterizovat jako akusticky znějící elektronika, která je tvořena zejména strunnými nástroji, a to jmenovitě houslemi a basou. Tyto dva nástroje jsou pak doplněny také kytarou, piánem, violoncellem a trubkami. Co je charakteristické pro soundtrack první, i druhé série jsou etnické nástroje, mezi kterými vyčnívají zejména bendžo, ukulele, ale také duduk (arménský dechový nástroj). Vzhledem k atmosféře seriálu je i hudba pochopitelně velice temná, ale k mému překvapení se nejedná o hudbu, která by byla charakteristická době, ve které se seriál odehrává. Což mně tak trochu zklamalo, jelikož jsem se těšila na skladby podobné těm od Glena Millera, Ellie Fitzgerald anebo Billie Holiday. Pokud podobné skladby odezněly, tak se omlouvám, ale v prvních dvou epizodách tomu tak nebylo, a proto tato výhrada.

Musím tvůrce pochválit za použití tzv. leitmotivu, kdy každá postava má svůj vlastní hudební podkres, který má zrcadlit její charakter a původ. Podle toho, co jsem se dočetla,byla každá postava seriálu charakterizována různým hudebním nástrojem, což je v dnešní době již pravidlem, ale například v roce 2003 to byla spíše rarita, za kterou jsem velice ráda. Člověka potěší, když zaslechne znělku své oblíbené postavy a může se tak těšit na její přítomnost.

Co jsem si při poslechu všimla, je ale nevyváženost hudby k první a druhé sérii. Zatímco ta první je nástrojově velice rozmanitá a propracovanější, ta druhá je spíše nemastná neslaná. Nechápejte mě špatně, hudba je to stále kvalitní, ale něco tomu chybí a skladby se vám postupem slévají, nejsou ničím výjimečné a hodily by se do každého dramatického seriálu. Skladby z první série tento problém nemají, tam co skladba, to výjimečnost. Mezi těmito skladbami mám několik favoritů, ale jenom jeden takový, který (alespoň u mě) zastínil celý soundtrack, a tím je skladba Justin at Mr. Chin's. Tato skladba je přímo geniální tím, jak se v ní bez nejmenších problémů doplňují housle, trubka, duduk, piáno, varhany, tympány. To je až neuvěřitelné. Přistihla jsem se, jak si ji asi půl hodiny pouštím pořád dokola a nebyla jsem schopná se s jejím poslechem rozloučit. Jak už bylo výše zmíněno použití leitmotivu, tohle je jedna z těch skladeb. Jedná se o píseň „přiřazenou“ k otci Justinovi, čímž se vysvětluje přítomnost varhan.

U HBO je zvykem, že si na znělkách seriálů dávají opravdu záležet. Jinak tomu nebylo ani u znělky k tomuto seriálu. Hudba zapadá do konceptu, podle kterého je tvořen celý soundtrack. Temná, trochu tajemná, místy hravá. Co se mi ale nejvíce líbilo, je vizuální zpracování. Můžete tak sledovat směs autentických záběrů z Velké hospodářské krize a zároveň období tzv. Dust Bowl, kdy území USA sužovaly časté prachové bouře, které znehodnocovaly úrodu a majetek, ale také záběry na neklidem zmítající se území Evropy, kde vládne fašismus, Mussoliniho proslov, usmívajícího se Stalina, nebo dítě, které na rukou drží člen Ku-Klux-Klanu. Tyto autentické záběry jsou v určitých momentech nahrazeny tarotovými kartami, na kterých jsou vyobrazeny malby od Michelangela, Raphaela a Gustava Dorého.

Na konec bych dodala, že i když je hudební nevyrovnanost skladeb dost slyšitelná a poněkud snižuje kvalitu celého soundtracku, přesto ho můžu s klidným srdcem doporučit a doufám, že se bude i vám líbit stejně jako mně.

tvůrce hudby: Jeff Beal (20. června 1963) – Americký skladatel, který se narodil v Kalifornii. Je vysoce hodnocený jako jazzový instrumentalista a všestranný skladatel. Jeho tvorba se vyznačuje prvky improvizace a kompozice. Složil hudbu k seriálům Rome (Řím), Monk (Můj přítel Monk), Ugly Bethy (Ošklivka Betty) a také House of Cards (Dům z karet), The Newsroom, From the Earth to the Moon (Ze Země na Měsíc). Je držitelem pěti cen Emmy za svou práci na seriálech House of Cards, Monk a Nightmares & Dreamscapes: From the Stories of Stephen King.

Adrian AC Conor: Carnivale som prvýkrát zhliadol v maratóne asi pred 2 rokmi a dosť ma zaujal. Pri jeho sledovaní som až tak veľmi nevnímal hudbu. Soundtrack som si vypočul až teraz a spätne som si vybavoval jednotlivé scény. Hudbu Jeffa Beala som doteraz nepoznal, ale jeho hudba k tomuto seriálu je skvelá. Skladby sú prevažne inštrumentálne, ale občas sa v niektorých vyskytne aj spev, ale nie príliš výrazný, čím je hudba stále výrazná a nedostáva sa do úzadia. Výber hudobných nástroj je pestrý. Rovnako ako štýl hudby, ktorý je veľmi zaujímavý. Striedajú sa írske skladby s hudbou typickou pre divoký západ a tradičnými inštrumentálnymi skladbami. Soundtrack je príjemný na počúvanie pri sledovaní seriálu ako aj pri samotnom počúvaní.

inekafe: Seriál som komplet videl a jednoznačne ho odporúčam, je to veľmi zaujímavý počin. Čo sa týka hudby, rozdelil by som ju na dve časti – nudná, pomalá, takmer sa nehýbajúca hudba a naopak – svieža, rýchlejšia, zaujímavé tempo a nástroje, občas hororový nádych – medzi takú radím aj samotnú znelku (trochu sa mi v tomto podobá na znelku Masters of Horror). Nie som hudobný odborník, ale často som tam počul rôzne gajdy, harmoniku či píšťalu. Hlavne pri scénach, keď sa „karneval“ hýbal, príp. pri takých, nazvime to „akčnejších“ scénach. Vtedy to má fakt grády a hudba je dokonalá. Vo výsledku môžem povedať, že hudba ako celok je slušná, ale jedno počutie mi bohato stačí. 

ševča: Mám-li být upřímná, čekala jsem něco úplně jiného. Hudbu, která mi navodí pocit, že jsem ve 30. letech nebo v jednom z těch starých cirkusů. Když se takové scény objeví v seriálech i jen na pár minut jako jeden jediný flashback, tak obvykle zanechají dojem. A hudba je toho součástí. Tahle hudba by však mohla být v jakémkoliv dramatu. A i kdyby byla sebelepší, já slyším jen promarněnou šanci.