Anime - tvorba, která budí vášně

V záplavě seriálové a filmové tvorby existuje kategorie, která překvapivě svádí k vyhraněným postojům. Jedni ji milují, druzí nenávidí. Pojďme se na ni podívat blíže, aniž bychom ji velebili či zatracovali předem. Tou tvorbou je po vizuální stránce charakteristické japonské anime.

Seriál vs film vs hraná tvorba

Anime je námětem pro seriálový server jako stvořeným. Zatímco v západní produkci kraluje film, který mívá vyšší rozpočty než seriál a leží tedy ve středu zájmu tvůrců, diváků i kritiky, v anime je typickým formátem právě seriál. Řada počinů vzniká na základě úspěšných komixů zvaných manga, která je mimochodem v Japonsku pokládána za plnoprávný literární žánr. To nevyplývá z dětinskosti, jak by se mohlo zdát, ale z okruhu témat, jakému se manga věnuje. Tituly mangy vychází v sériích a tak se tento charakter i díky epizodické (polo)uzavřenosti jednotlivých dílů předlohy přirozeně přenáší i na anime. I zde existují pověstné výjimky potvrzující pravidlo, například zřejmě nejznámější režisér a scénárista Hayao Miyazaki (na obrázku napravo, mezi jeho díla patří Princezna Mononoke, Naušika z Větrného údolí, Zámek v oblacích, Cesta do fantazie, Laputa: Město v oblacích, atd…), nebo mistr emocionální atmosféry Makoto Shinkai (5 centimetrů za sekundu, Za mraky, země zaslíbená, Zpěv vzdálených hvězd) vytváří zejména filmy, v anime obecně však jednoznačně vede formát seriálu. Anime má spolu s mangou v Japonsku velkou tradici a má tak významné postavení vůči hrané produkci, která je na tom v tvůrčí podpoře přesně opačně, což je pro nás jistě zajímavý aspekt.

Je OVA ryba nebo rak?

Zvláštním formátem je nesnadno definovatelné „OVA“ (Original Video Animation), neboli anime o rozsahu jednoho až několika desítek dílů s délkou od vcelku obvyklých přibližně 30 minut až třeba výjimečně ke dvěma hodinám. OVA tak může snadno splývat někdy s formátem filmu, jindy se seriálem. Předností OVA je, že díky odlišné distribuci autoři získávají více tvůrčí svobody a mohou exprimentovat s příběhem i postavami, což mnohdy dokáže titul i zajímavě rozvinout. Nejspíš proto má smysl OVA od seriálu a filmu odlišovat.

Není animák jako animák

Rozdíl přednostního formátu, jakkoliv zajímavý, však není tím jediným a ani hlavním, čím se kategorie anime od zdejší běžné produkce liší. Stěžejním rozdílem je, že ačkoliv se jedná o animovanou tvorbu, zdaleka není jednoznačně zaměřena na dětskou část publika. Přestože v západní produkci existují počiny jako Simpsonovi, Futurama, anebo ještě více „nedětský“ South Park, v pojetí západního diváka přece jen „animovaný“ prakticky rovná se „pro děti“. Anime se však může titul od titulu zaměřit na kteroukoliv věkovou kategorii, přičemž zdaleka nejčastěji cílí na dospívající část publika. Nic na tom nemění, jestliže se domácí distributor rozhodne vysílat především tituly, které západnímu schématu zhruba odpovídají a podstatně větší část daleko méně infantilních záležitostí ponechá bez povšimnutí.

„Pohádka“ s potoky krve a vlahými rty

S rozdílností zaměření podle věku nutně přichází i rozdílnost zaměření žánrového. Klasická západní kreslená tvorba zaměřená primárně na dětské publikum se v zájmu korektnosti musí vzdát řady prvků a vyjadřovacích prostředků. V poslední době se v podstatě omezuje na komediální žánr a parodii, v prostředcích snad rozšířeně tak, aby patřičně nekonfliktně a eufemisticky vyhovovala formátu rodinného snímku. V našich končinách se dříve vyskytoval alespoň vážný, typicky pohádkový, příběh. I takový se ale objevuje čím dál méně, anebo je v zájmu korektnosti rovněž zbaven čehokoliv kontroverzního, drastického a depresivního, čímž se příkře odděluje od reálného života.

Anime cílené na starší publikum však s něčím takovým vystačit nemůže. Realizuje se proto v plné šíři možných žánrů. Drama, krimi, thriller, horor, fantastika, love story… Mezilidské problémy, komplikované vztahy, citové záležitosti, sexualita, násilí, krev, smrt a politika, syrovost vyprávění i naturalismus v zobrazení, to vše má v anime své místo. Divák tak sleduje existenciální dilemata, kontroverzní jednání postav, více či méně vyjádřený sexappeal, intriky, crčící krev a vůbec množství všeho možného, co se my úzkostlivě snažíme z „animáků“ co nejvíce vytěsnit. Typická je i vícerozměrnost postav a odpor k černo-bílým charakterům, což anime výrazně odděluje od pojetí kreslené pohádky ve prospěch realismu hrané tvorby a mnohdy mírou deziluze a absencí happy endu i hranou tvorbu překonává. Třebaže anime (přejatý neologismus z „animation“) není hentai (kreslené porno, význam slova hentai: „zvrhlý, úchylný“) jsou Japonci narozdíl třeba od prudérních Korejců národem značně otevřeným v otázkách sexuality, takže vnímají sexualitu jako přirozenou lidskou potřebu a její projevy bývají tudíž ve spoustě anime více než zřejmé. To zase nepříliš znalého diváka vede ke ztotožňování anime a hentai, což by se ale z mnoha důvodů nemělo.

Vlivem všech odlišností si někdo neobeznámený snadno může říct: „Co to ti Japonci do těch animáků pletou a co za děti by se na to měly dívat?“, no proč by nepletli, vždyť to nejsou „animáky“ a většinou to ani není pro děti. Zkrátka, není to „pohádka“ a považovat anime za pohádku je velmi častou chybou, jaké se našinec zkraje mnohdy dopustí.

Formu, nabývající řady možností s neočekávaným potenciálem, proto není radno podceňovat. Vlastně by se dalo říci, že díky žánrové různosti a počinům pokrývajícím celé věkové spektrum diváků neexistuje titul, který by bylo možno uvést jako typického představitele anime. Vždy je vhodnější posuzovat kvalitu jednotlivého titulu v rámci jeho žánru, kterých příznivci ve vlastním názvosloví rozlišují celou řadu. Zatímco jednomu žánru mohou holdovat, k jinému se sami mohou zároveň stavět velice vlažně. Stejně jako někdo může milovat sitcomy a dramata a nesnášet telenovely a detektivky. Zde je to totéž, snad až na to, že v anime se žánry rády mísí v překvapivě funkčních kombinacích. Každý si může najít to své a nikomu se nelíbí všechno.

Chválit nebo zatracovat? Dopředu nevíme…

Do našich končin, bohužel stižených stigmatem velmi omezeného trhu, oficiálně proniká pouze málo titulů. Charakterem se většinou blíží zde zavedenému obrazu animované tvorby pro děti, s dílčími aspekty, které pak se zaběhlou potřebou nebrat věc vážně a napasovat vše do zaběhlé formy více provokují, než aby plně oslovovaly. Ve vztahu k anime tvorbě, se kterou v našich poměrech daleko více než oficiální distribuce zajišťuje kontakt fanservis, pak stejně jako všude jinde platí, že na sklepení plném pavouků a plísní, jemuž je nejlépe se obloukem vyhnout, vyrůstá základna průměrnosti ničím neurážející, ale také nepříliš oslovující a až nad tou se skví špička naštěstí i tak velmi početné kvality, nad níž by byla škoda jen tak mávnout rukou. Ale o samotném doporučení „top anime“ titulů snad možná někdy příště.

Jen malá rada na závěr. Dívejte se pozorně, protože anime nemá ve zvyku vodit diváka za ručičku a příliš mu cokoliv vysvětlovat. My se v tvorbě snažíme, aby každému ze snímku co nejlépe došlo, jak se věci mají, anime to ale nechává spíše na vás. Více než na slova se hraje na vzájemné souvislosti, emoce se tvoří méně obnažováním ega v proslovech, zato více za pomoci výrazů, situací a často i (nám zpočátku méně zřejmé) symboliky, přičemž mnohá i nepatrná scéna může mít ve skutečnosti značný význam pro celkovou pointu. V tom anime může být, a také bývá, podobně jako život sám, velice autentické.