Novinka pod lupou: Výkřik bez ozvěny (Skylink 7)

Mám ráda podobná dramata, kde skutečně na začátku netušíte, kdo lže a kdo mluví pravdu. Obě strany mají svá pro i proti, takže vás to nutí sledovat dál, abyste se dozvěděli, jak to skutečně je.

Téma domácího násilí je velmi ožehavé. Myslím, že tento evropský kousek si s ním poradil velmi dobře. První díl je trošičku seznamovací, ale nepůsobí vlekle ani „povinně“. Čas při sledování utíká jako voda, pilot si dokázal udržet mou pozornost od začátku do konce, i když v podstatě nebyl vůbec akční ani plný nečekaných odhalení a zvratů.

Herci jsou do svých rolí vybráni velmi dobře, všem jsem role uvěřila. Není tu nikdo, komu bych vyloženě fandila, ale určitě mě zajímá, co bude dál. Trošku mám strach, aby příběh v dalších dílech nevařil až moc z vody. Podobná témata se docela rychle vyčerpají, takže jim sluší spíše kratší (filmové) zpracování. Ale po prvním díle hodnotím tento seriál kladně, myslím, že spoustu diváků osloví a řada z nich se bude moci s postavami ztotožnit.

• vážné téma vyprávěné působivým stylem
• herci/postavy
• dokáže naladit na další sledování
• riziko vzniku hluchých míst v přibývajících dílech

Tak tohle je těžký kalibr. Ulven kommer otevírá téma, o kterém se moc lidí bavit nechce. Otázka je, kolik lidí na to bude chtít koukat. Máme tady na první pohled normální rodinku, která působí celkem obyčejně. Není ale moc prostoru, abychom mohli odhadnout, co všechno se schovává mezi řádky. Pilot nastíní problémy, které bude seriál řešit, ale pravdu ukážou až další epizody.

Puberťačka, která celou záhadu rozehraje, je na první pohled nesympatická, ale svojí roli hraje velice dobře. Nepotřebuje k tomu ani sáhodlouhé dialogy, nejvíc toho odkrývá, když je zticha. Její mladší sourozenec trochu podněcuje k tomu, aby divák nevěřil ani jedné straně. Z toho jsem nadšená, protože nemám ráda, když hned na začátku vidím, kdo je hlavní padouch. Sociální pracovník se snaží dělat svou práci. Nevím, co tvůrce vedlo k tomu, aby tam obsadilo zrovna tohohle daného herce, ale za mě to nebyl zrovna šťastný krok. Už jenom to, že chlapovi přidělí případ čtrnáctileté, pravděpodobně týrané či zneužité dívky jejím nevlastním otcem. Kdyby tam obsadili ženu, byla by pro mě situace věrohodnější. Možná to je ale jenom moje pracovní deformace a nikomu jinému to nevhodné nepřijde.

Největší doménou celého pilotu je ale tíživé, pomalé tempo. Předpokládám, že to nebude většině diváků vyhovovat. Mě osobně šnečí rychlost nevadila, tak nějak mi to k příběhu sedlo. Nejvíc mi však chyběl hudební podkres i přes to, že rozumím tomu, nakolik umí atmosféru tvořit i obyčejné ticho. Z tohoto kousku hitovka nebude, ale mohlo by sednout divákům, kteří mají rádi budované napětí.

• nebojí se zkoumat nepříjemné téma
• hutná atmosféra
• opravdu pomalé tempo
• chybí mi hudba

Jak praví klasik: „To zas bude v alejích nablito!“ aneb roztržka o Barnevernu za 3, 2, 1… Přiznám se, že když jsem si přečetla anotaci, tak se mi do sledování vůbec nechtělo, ale musím uznat, že pilot mě velmi překvapil. Rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední rok viděla. Škoda jen, že celkový dojem kazí místy nepovedený překlad, který vysloveně tahá za uši a sráží povedený scénář. On už jenom název Ulven kommer přeložený jako Výkřik bez ozvěny, to je zase pecka!

Kromě kostrbatého překladu mám už jen jednu drobnou výtku a to tu, že při některých scénách jsem si živě představila, jak se scenáristi radí, jestli je to pro televizi napsané dost zajímavě a bohužel dospějí k názoru, že to chce trochu okořenit. Škoda, v mých očích takové okamžiky pilotu spíš uškodily.

Teď už ale budu jen chválit – vždy mě velmi potěší, když nám tvůrci naservírují kvalitní dětské herce. A že se to tady opravdu povedlo! Flora Ofelia Hofmann Lindahl předvádí ve svých patnácti letech herecký výkon, za který by se nemusel stydět kdejaký ostřílený bard. Pilot stojí velkou měrou právě na ní a na Bjarnovi Henriksenovi, ale i ostatní herci jsou skvělí.

Myslela jsem si, že po pilotu budu mít jasno, na kterou stranu sporu se přiklonit, ale je opravdu natočen tak dobře, že sama nevím, čemu mám věřit. A mám samozřejmě obrovskou chuť pustit se okamžitě do další epizody, respektive celé série, i když bych se asi vůbec nedivila, kdybychom jasnou odpověď neznali ani po finále. Možná, že právě o to tu jde. Myslím, že u Larsovy dějové linky můžeme čekat něco na způsob (taky) dánského Honu s Madsem Mikkelsenem, jen možná v ne tak vyhrocené podobě. Ale věřím, že ta lehce přehnaná „mávací“ scéna nebyla v úvodu pilotu nadarmo.

Poslední věcí, kterou bych ráda vypíchla, je odklon od stereotypu sociální pracovnice. Ano, v Dánsku už zřejmě něco zcela normálního, ale u nás to stále působí jako závan svěžího vzduchu a dodává to příběhu zcela jinou dynamiku. Necelá hodina utekla jako nic!

Seriál určitě doporučuji a sama se nemůžu dočkat, až se pustím do dalších epizod.

• scénář
• herecké výkony
• režie (příběh skvěle vykreslí i beze slov)
• tempo vyprávění
• kulhající překlad
• snaha okořenit už tak solidní příběh

Vzhledem k tomu, že veškeré mé zkušenosti se severskými sociálkami a dětskými úřady se odvíjí od dokumentu Děti státu z cyklu Český žurnál, asi by mě události v seriálu neměly překvapovat. Jenže i tak překvapují.

První překvapení – pokud tedy budeme události v seriálu brát vážně – je, jakou má vlastně sociálka v Dánsku moc. „Já té matce nevěřím, vezmeme jí dítě.“ Pouze na základě řetězce podezření.

Jenže pak se najednou celý pilot postaví do nové roviny. Lars, obyčejný sociální pracovník, se začne stavět do role jakéhosi vyšetřovatele typu Big Bena. A jen nevěřícně koukáme, jak na základě jedné eseje a několika faktů z minulosti si vyfabuluje příběh a dotáhne dítě na výslech na policii.

Jenže jakmile do příběhu vstoupí rodiče, jako divák znejistíte. Najednou nevíte, jestli je psychopat otec, matka, Holly nebo samotný Lars. Seriál se totiž celou dobu snaží naznačit, že úmysly Holly nejsou zase tak jednoznačné, jak se na první pohled tváří. Nevíte, zda za to může otec, zda ho kryje matka, zda je Theo nějak upřednostňovaný, nebo zda si to Holly vymyslela.

A tím pádem se dostáváme do kolotoče lidských postojů, vztahů mezi neúplnými rodinami, ovlivňování, strachu ze státního aparátu a celé je to, jako cesta do pekla, lemované dobrými úmysly.

A v tom je síla tohoto seriálu. I když se občas lidé chovají nelogicky, ač vědí, jaké to pro ně bude mít následky, že, Deo, neznamená to, že ty následky budou jednoznačné. Zároveň není před diváka předkládána situace jednoznačně. Z náznaků chování můžeme pouze odhadovat, jestli se ten člověk chová dle situace nebo dle své osobnosti a zda a jak to, co se stalo, s tím souvisí.

Co je ale na seriálu úděsné, je jeho tempo. Nepamatuji se, že by se mi někdy stalo, že po zrychlení přehrávání o čtvrtinu se seriál dostal na tempo, které pocitově vypadalo naprosto stejně jako před zrychlením.

Druhá věc, která seriálu extrémně škodí, je bohužel dabing. Takhle špatně vyrobený dabing a zvuk jsem hodně dlouho neslyšel. Jako by najednou všichni herci onemocněli rýmou a navíc dabovali bez obrazu. Bohužel to odnáší hlavně Lars v první epizodě, kterému tak divně přeskakuje hlas, že se dostává do úplně jinak zabarvených poloh, než v kterých by měl být. Ani dabing Simona a Thea není stoprocentní.

• psychologie postav
• tajemnost případu
• fungování sociálky
• tempo vyprávění
• dabing