Dětské hry ze Hry na oliheň

První hra – Červená, zelená

U nás známá hlavně asi jako Cukr, káva, limonáda. Hra byla populární u dětí v Koreji v sedmdesátých a osmdesátých letech. V podstatě je známá po celém světě.

Pravidla jsou jednoduchá a snadno pochopitelná. Jeden hráč stojí zády k ostatním a ty se k němu musí přiblížit. V zahraničních verzích říká červená, zelená a otočit se může kdykoliv dle svého uvážení. Pokud někoho přistihne při pohybu, tak ho ze hry vyřadí.

V české verzi se odříkává básnička Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. A právě na bum se hráč otáčí. V seriálu se používá také upravená verze s původním názvem „무궁화 꽃 이 피었 습니다“ neboli The Mugunghwa (korejsky ibišek) Flower Is Blooming. Při ní hráč také odříkává název hry – mugunghwa kkochi piotsseumnida a mezi koly postupně zrychluje. To je rozdíl oproti klasické červená, zelená, kdy se hráč může otočit kdykoliv a je tak o to víc náhodnější. Tady hráči mohou alespoň trochu plánovat, kdy začít brzdit svůj pohyb.

Pro seriál byla tahle hra zvolena hlavně proto, že se jí může zúčastnit obrovské množství hráčů najednou. A také jich může být obrovské množství vyřazeno. Zároveň má velice snadná pravidla na pochopení a tak závěrečný twist z fatálním vyřazováním hráčů obzvlášť vynikne.

Druhá hra – Cukrové plástve

Tuhle hru u nás neznáme. V korejštině se jmenuje Ppogi, což by se doslovně dalo přeložit jako vycukat. V podstatě se jedná o rozpuštěný cukr s přimíchanou jedlou sodou. V Koreji se často prodává jako pouliční sladkost za méně než dolar.

Až nepříjemně sladká pochoutka se často vaří přímo na ulici tak, že se na rozpálenou plotnu nalije směs cukr, jedlé sody a vody. Pouliční prodavači pak jak součást zábavy obtisknou do kulatého lízátka nějaký tvar, který pak mají za úkol kupující z lízátka dostat. Jelikož je ale lízátko z 99 % z cukru, často se stane, že i drobná chybka vede k prasknutí tvaru.

Někteří prodavači se proto nebojí nabízet malou odměnu pro ty, kterým se povede tvar z lízátka přesto dostat. Ale bacha. Je to past. Jak už jsme říkali, lízátko je velice křehké a tak to akorát vede k tomu, že děti si kupují další a další v touze uspět a kromě svých zubů si ruinují i své úspory.

Na place byl celý den cítit zápach spáleného cukru, protože v zákulisí rekvizitáři neustále vyráběli další a další placky, aby bylo možné nahrazovat ty, které se hercům rozkřuply i když neměly. Herci se opravdu velmi snažili dostat své tvary z placek neporušené, takže jejich soustředění není ani příliš hereckým uměním jako skutečností.

Třetí hra – Přetahování lanem

Klasická přetahovaná. Myslím, že tuhle hru jste určitě potkali buď během různých dětských dnů, nebo během tělocviku. Dva týmy se snaží přetáhnou soupeře na svojí stranu. Většinou vyhrávají ti silnější. My jako malí nikdy nebyli taktici jako parta v seriálu a tak nemohu potvrdit, či vyvrátit, jestli fungují strategie se správným postojem a zakloněním se. Fintu s povolením jsme párkrát zkusili, ale většinou to nedopadlo tak fatálně jako v seriálu.

Je dobré vědět, že je potřeba použít dostatečně silné lano, jinak se hra stává značně nebezpečnou. Vzniká totiž veliké pnutí a v případě prasknutí lana nedojde jen k pádu obou týmů, ale jde i o prsty, o které vás vymrštěné lano může připravit.

V Asii existují starověké varianty této hry již tisíce let, včetně Koreje, kde je známé jako Juldarigi (přetahování lanem).

Ve starověké Koreji sloužilo přetahování lanem jako oblíbená festivalová hra, zejména během lunárního festivalu. Dodnes se přetahování lanem hraje během korejských festivalů, přičemž se používají lana velká jako kmeny stromů. Říká se, že tým, který zvítězí, zajistí své vesnici bohatou úrodu.

Čtvrtá hra – Kuličky

V seriálu není tahle hra přesně určena. Hráči si totiž mají svoji hru s kuličkami vybrat a tak můžeme vidět několik různých variací na různá hry od klasických cvrnkacích kuliček, přes čáru až po hru sudá, lichá.

Sudá, lichá se hraje i u nás a je celkem populární během různých výšlapů, protože se dá v pohodě hrát za chůze. Řekl bych, že od prezentované verze v seriálu jsou naše pravidla vybroušenější. Tak jako v seriálu má každý na začátku předem definované množství kuliček. A i v naší verzi se hádá jestli výsledný počet je sudý nebo lichý, ale systém sázek je trochu odlišný.

V seriálu se prostě řeklo, kolik hráč sází kuliček a poté skryl do své dlaně jistý počet a vyřkl, jestli výsledný součet se skrytým soupeřovým počtem kuliček bude sudý či lichý. Když se trefil, bral vsazené kuličky, pokud ne bral kuličky soupeř. My hrajeme variantu se sázkou zahrnutou přímo v tipování. Tedy vítěz bere tolik kuliček, kolik měl skryto v dlani.

Další hrou je typická čára. Hráči se střídají v hodu na cíl (může být důlek, čará na zemi, nebo dokonce i samotná zeď). Ten jehož kulička (nebo častěji mince) leží blíže cíli, bere všechny ostatní kuličky.

Klasické kuličky se hrají podobně. Nejdříve se hází na důlek a pak se hráči střídají v cvrnkání. Pokud hráč během svého kola cvrnkne kuličky do důlku může pokračovat s cvrnkáním dál. V okamžiku, kdy neuspěje, tak bere všechny kuličky z důlku a hraje další v pořadí. Během této hry většinou nedojde k tomu, že by se někdo dostal na absolutní nulu a tak si hráči museli nejspíš pravidla nějak muset upravit.

V seriálu má tato hra dokonale vyvedené kulisy, které evokují přesně staré vesničky s domky namačkanými na sebe.

Pátá hra – Skleněné nášlapy

Tahle hra nemá nejspíš základ v žádné dětské hře.

Scéna také už nepřipomíná dětská hřiště, ale mění se s tím, jak se mění seriál. Scházejí se totiž bohatí mecenáši hry, aby mohli anonymně sledovat soutěžící.

Design celého kola se skleněným mostem toto odhalení odráží. Místo toho, aby se kolo odehrávalo na dětském hřišti nebo v sousedství, evokuje scéna skleněného mostu zářící světla jeviště herní show. Hráči jsou nyní oficiálně účastníky nejexkluzivnějšího a nevysílaného herního pořadu na světě, kde soutěží pro pobavení anonymních bohatých mecenášů.

Natáčení této scény bylo podle herců strašné. I když jejich most nebyl ani metr vysoko, tak sklo bylo skutečné. Sice bylo tvrzené, ale i taky skoky mezi jednotlivými dlaždicemi byli skutečné a herci přeci jen měli trochu nahnáno skákat na skleněné tabule. Připadali si jakoby opravdu skákali po skleněném mostě někde ve výšinách.

Scény, kdy se někdo propadl byly točené za pomoci speciálního přístroje, který chvíli držel a pak povolil a rychle sjel dolů, takže to velice povedeně evokovalo pád.

Šestá hra – Hra na Oliheň

Titulní hra na oliheň nejspíš nemá nikde ve světe svou obdobu. Hra vznikla někdy v sedmdesátých či osmdesátých letech v poválečné éře Jižní Koreje a v podstatě to je i doba, kdy se hrála. Před válkou neexistují o hře žádné záznamy a ani v současnosti není mezi dětmi nějak oblíbená, jedná se tedy spíš o zapomenutou hru.

Jelikož se ekonomika tehdy stále ještě vzpamatovávala z korejské války, musely děti hledat způsoby, jak se zabavit, a spousta hřišť a školních dvorů byla neudržovaná pokrytá hrubým štěrkem. Travnatá hřiště nebyla běžná ještě ani v 90. letech. Tyto hřiště sice umožňovaly dětem poměrně snadno kreslit na hřišti různé další herní plány, což se dobře hodilo k aktivitám, jako byla hra na oliheň, ale také to pekelně bolelo, když jste se na takovém hřišti upadli.

Jak je vysvětleno hned v úvodní epizodě hra na oliheň se hraje na hřišti nakresleném v písku, přičemž hráči se rozdělí do dvou týmů: útočného a obranného. Útočící hráči, kteří jsou zpočátku znevýhodněni tím, že se mohou pohybovat pouze po jedné noze, se musí nejprve povýšit, aby mohli používat obě nohy, než se dostanou na „domácí“ čtverec nakreslený v písku.

Úkolem bránících hráčů je zastavit útočící hráče tím, že je vytlačí mimo hřiště. Pokud útočící hráč dosáhne domácího čtverce, vyhrává, ale pokud je jeho tým vyřazen, vyhrává bránící tým.

Bonus – Ddakji/Pog

Ve skutečnosti červená, zelená není první hrou, která se v seriálu objeví. Tou je ddakji, u nás spíš známé jako pog, které hlavní hrdina hrál v metru, v rámci verbování do hry.

V ní má hráč za úkol převrátit protivníkův žeton (v případě seriálu origami skládačku) za pomoci svého žetonu. Pokud se mu to podaří, může si žeton nechat.

U nás tahle hry nikdy nebyla tak populární jako v zahraničí. Tam se totiž svezla na vlně slávy Pokémonů a tak žetony byly především potištěny postavičkami z tohoto seriálu. Kromě svého herního mechanismu lákala hráče i na klasické sběratelství, protože děti, je samozřejmě chtěli „pochytat“ všechny.

---

Znáte nějaké další dětské hry, který by šly podobně zradikalizovat? A troufli byste si na účast v podobné hře?