Kdy seriálovému fanouškovi začne vřít krev v žilách

Nebojte, tentokrát nejde o žádnou reklamu. Včerejší článek mi ale dal inspiraci k zamyšlení nad tím, jak to se seriály v posledních letech vypadá.

Technickou stránku už probral minulý článek, takže se jí není třeba zabývat nějak dopodrobna. Ale samozřejmě platí, že v mnohých seriálech, převážně akčních, hororových nebo fantasy žánrech, se mnoho scén odehrává v noci / ve tmě a nejde vidět nic. Důkazem může být osmá řada Game of Thrones, ze které fanoušci viděli tak možná půlku. Jenže víte, jak to chodí. Tvůrci mají lepší podmínky, kvalitnější monitory či televize, a zároveň chtějí uchovat temnou atmosféru, kterou světlá scéna docela znehodnocuje. Je to prostě začarovaný kruh.

Seriálová rušení

Jsou tu ale mnohem horší věci než jen nějaká ta tmavá scéna. Každý rok v televizi či na streamu končí ne desítky, ale spíše stovky seriálů. V takovém množství je poměrně velká šance, že některý z nich bude zařazený do vašeho watchlistu.

V tomto případě jsou dvě možnosti. První a nejlepší je ta, že seriál končí po předchozím oznámení. Stanice např. zveřejní zprávu, že ho prodlužuje pro novou sérii, která bude zároveň i poslední. Včasné oznámení dává tvůrcům možnost vymyslet uspokojivý závěr, který se fanouškům může, nebo nemusí líbit, ale závěr tam prostě je.

Horší situace nastává, když oznámení o zrušení přijde během vysílání aktuální (poslední) série či dokonce až po jejím skončení. V tom případě je jasné, že se žádného velkolepého finále nedočkáme. Může se poštěstit a příběh může skončit jakž takž uzavřeně. To se ale bohužel moc často nestává.

Cliffhangery

S tím plynule přecházíme do kategorie, kvůli které by nejeden seriálový fanoušek dokázal vraždit. Jistě většina z vás zná ten pocit: Vyzkoušíte seriál, zamilujete si ho, týden co týden ho sledujete, stárnete s ním, máte k němu vytvořený mnohaletý vztah… a najednou bum, oznámení o zrušení a konec. A ne ledajaký konec. Tvůrci si totiž řekli, že diváky musí nalákat na potenciální další sérii, takže nechají příběh otevřený dokořán bez jakýchkoliv odpovědí. Ano, přesně to je definice cliffhangeru.

Neuzavřené seriálové příběhy hodně bolí i v případě, že se jednu o novinku zrušenou po první sérii. Ovšem mít takto ukončený např. čtyřletý či dokonce ještě vícesezónní seriál? To už chce slušnou dávku odvahy ze strany dané televizní stanice či streamovací služby, aby se k tak riskantnímu kroku odhodlala. Protože diváci se v takových případech nebojí nahlas ozvat a z plných plic si zanadávat.

V 99 procentech případů je jim to prd platné, protože na výsledném verdiktu se stejně nic nezmění. To jedno maličké procento však vždy dává naději, že se může stát zázrak: Buď seriál převezme jiná stanice, která mu objedná novou sérii, nebo se stará stanice nad fanoušky slituje a objedná alespoň nějaké malé zakončení v podobě filmu či minisérie. Většina takto násilně zrušených seriálů ale nikdy takové štěstí mít nebude a jejich osud zůstane navždy otevřen dokořán.

Kdybych se vás teď zeptala, jestli vás na první dobrou napadne nějaký váš milovaný seriál, který byl takto zrušen a nikdy se nedočkal zakončení? Vsadím se, že si hned na nějaký vzpomenete. Schválně pište v komentářích, které vás nejvíc bolí do dnešního dne.

Týdenní vypouštění epizod

Teď, když máme tu nejhorší zradu alias konec cliffhangerem za sebou, můžeme se pustit do méně vážných, ale přesto trošku otravných záležitostí. Jednou z nich je vysílání nových dílů na týdenní bázi.

Ještě před pár lety nám to ani moc divné nepřišlo. Byli jsme zvyklí na to, že když chceme seriál vidět, musíme si ho někde online najít, stáhnout a pak čekat další týden na nový díl. Jenže pak přišel Netflix, který představil koncept vypouštění celé série najednou. Více lidí než kdy dřív objevilo kouzlo maratonů, při kterých jste vy pánem svého času. Baví vás seriál a máte čas? Tak si dejte dva, tři, deset dílů na jeden zátah. Potřebujete odejít? Stačí pauznout, streamer si zapamatuje díl i čas, kde jste skončili.

Je to pohodlné a nabízí to samé výhody. Jenže to nemáme všude. Týdenní vydávání totiž stále probíhá, a to nejen na komerčních stanicích, ale i u některých streamerů, např. HBO, Apple TV+ nebo Disney+. Takže ti, kteří mají rádi maratony a chtějí slupnout celou sérii (nebo dokonce seriál) jako malinu, musí trpělivě čekat, až jsou všechny díly venku.

Všechno není dostupné

Tohle už je vyloženě rozmlsanost, ale to neznamená, že nás to i tak neštve. Díky streamovacím službám se k nám seriály dostávají legálně snadněji a ve větším množství než kdy dřív. Pořád ale platí, že nemáme k dispozici všechny seriálové kousky, na které se např. můžou dívat lidi v USA. Je to dáno licencemi pro různé oblasti světa. Na Netflixu v USA mají jiné věci než u nás, v Česku zase najdeme na Netflixu seriály, které můžou Američani sledovat na jiných stramovacích službách.

Pokud jste tedy extra velicí seriáloví maniaci a seriály si vybíráte podle toho, jak vás zaujme jejich popis/trailer/NPL (mrk, mrk), tak se nejednou stane, že musíte zalovit v nelegálních vodách a seriál si stáhnout, protože na našich streamovacích službách není a pravděpodobně ani nebude.

Jak ale říkám, situace je aktuálně o tisíc procent lepší než před deseti lety. Pokud máte účty na všech hlavních streamovacích službách, je velká pravděpodobnost, že na nich vždy najdete něco, co se vám válí ve watchlistu a ještě jste to neviděli.

Je toho čím dál víc

Tohle je maličko diskutabilní. O odstavec výš jsem psala, že nenajdeme na streamu vše, co chceme. Ale celkově máme k dispozici víc seriálů než kdy dřív. Nejen, že streameři nakupují od stanic práva na online vysílání, ale taky (a především) mají vlastní tvorbu, kterou svou soukromou online knihovnu plní.

Velkou výhodu to má v tom, že se k divákům dostanou seriály z celého světa. Dřív jsme byli omezeni hlavně na USA a Británii, sem tam se k nám dostalo něco z Austrálie, Kanady, případně evropská tvorba, kterou nakoupila Česká televize. Dneska máme k dispozici seriály téměř z celého světa, ať už jde o Koreu, Japonsko, Jihoafrickou republiku, Argentinu nebo Indii. Každý si tedy může vybrat kousky z konkrétní země, která mu sedí.

Jenže je toho hodně. Jako fakt hodně. Točí se jeden seriál za druhým, premiérují jako na běžícím páse, takže běžný divák nemá šanci si zachovat nějaké povědomí o tom, co se aktuálně vysílá. Jasně, čas od času se najde jehla v kupce sena, ze které se stane nový velký hit. Ale nikdo už neřeší, že dalších 90 % všeho, co se odvysílá, potichu upadne v zapomnění.

Navíc tím, že toho vzniká tolik, poměrně rychle mizí jakákoliv snaha o vytvoření něčeho originálního. Seriály jedou stejné téma i zpracování jako přes kopírák, takže i když sledujete nějakou novinku, přijde vám to jako deja-vu, že už jste to někdy dřív viděli. Málokdy se stane, že se mi do rukou dostane v rámci NPL něco, co mě šokuje či dokonce zaujme v pozitivním slova smyslu. O to příjemnější překvapení to vždy je, ale opravdu je to čím dál méně často.

Závěr

Otázkou je, jestli si máme nač stěžovat, nebo ne. I přes všechno naše brblání totiž zůstává fakt ten, že se k seriálům v dnešní době dá (legálně) dostat snadněji než kdy dřív. Navzdory všem nepříjemnostem v častém rušení nebo opakování tématu stále dokola nemůžeme říct, že není co sledovat.

Ať je to tak, či tak, stejně s tím nic neuděláme. Hlavní roli totiž vždy budou hrát peníze. Streamerům tento plán funguje, předplatitelů mají mraky, peníze se jim sypou do kapsy, takže v dohledné době rozhodně nehrozí, že by tito giganti šlápli na brzdu a rozhodli se změnit strategii a zaměřit se na kvalitu místo kvantity. Kvantita je to, co teď nejvíc vydělává, a dá se očekávat, že žádné zpomalení nepřijde.

Nezbývá tedy, než si zvyknout, že podstatná část seriálů se bude rušit už po první sérii a hodně z nich (i z těch víceletých) se nikdy žádného uspokojivého konce nedočká. Pak už existuje jen jedno řešení – nedívat se na nic, co aktuálně vychází. Počkat si, až se něco zruší/ukončí a zjistit si, jestli seriál má uzavřený konec. Pak už se sami rozhodnete, jestli vám daný kousek bude stát za váš čas.