28. 9. 2013

Crossing Lines: Rozhovor s Williamem Fichtnerem

William Fichtner se narodil 27.11.1956 v East Meadow v New Yorku. Proslavil se především svými filmovými a divadelními rolemi, ovšem ani seriálovým fanouškům není neznámý. Objevil se v hitu Prison Break (Útěk z vězení) nebo v seriálu Invasion (Invaze).

Naši sérii článků ke Crossing Lines (Bez hranic) jsme nemohli začít nikým jiným, než představitelem Carla Hickmana. Místo klasických rozhovorů jsme se však rozhodli představit vám Fichtnerovy odpovědi poněkud jinou formou, výpovědí nad určitým tématem. Snad se vám tento způsob bude líbit :-)

Pokud jste zatím první sérii neviděli, máte možnost dohnat ji na AXN. Stanice seriál vysílá každou středu od 22 hodin.

Tip pro vás: Pokud se chcete znovu (a zadarmo) podívat na odvysílanou třetí epizodu, mrkněte na AXN Player.

O Carlovi

V první sérii je scéna, jedna stránka ve scénáři, která se mi při čtení hodně líbila. Řekl jsem si, že tohle je přesně ten chlápek. V záběru vyjde z koupelny a nalepí si malou morfinovou náplast proti bolesti. Tommy se mě zeptá, kolik toho beru, a já odpovím, že podle návodu. A potom máme společnou scénu, ve které říká: „Vím, kdo jsi!“ a já se jen podívám a odpovím: „Ty jsi rozzlobený chlap, Tommy, nepřej si být takový, jako jsem já.“ a odejdu pryč. To je přesně ono! Carl udělal ve svém životě tolik chyb, ale Louis ho stejně vezme zpět a dá mu další šanci.

On mu neřekne, že je dobrej chlap a dokáže překonat všechny své chyby. Vůbec, právě naopak, má své chyby pořád u sebe, ale Louis ho i tak chce do týmu. Protože ví, že Carl má co nabídnout. To je přesně Hickamnn a tohle se mi na něm líbí. A taky, že se za to neomlouvá, on to zkrátka nedokáže.

Co ho na postavě zaujalo

Je těžké říct jednu věc, která mě na seriálu upoutala. Byla to spíš kombinace věcí, nikdy předtím jsem nezažil podobný pocit jako při tomhle rozhodování, což vlastně hodně vypovídá o tom, co je ten seriál zač. Tím myslím, že to je jako mix, jako míchanice naprosto odlišných osobností, lidí z různých koutů světa, kteří se spojí dohromady. Pro mě osobně je nejdůležitější ukazatel, možná jsem ze staré školy, ale co nefunguje na papíře, nefunguje ani na jevišti. Když jsem přečetl první dvě episody, říkal jsem si, že je to fakt dobrý. Samozřejmě také přispělo to, že za Crossing Lines stojí Ed Bernero, který má s televizí víc zkušeností než kdokoli jiný. A to se počítá!

Taky si myslím, že to, co do toho Ed dokázal vnést, je realita, skutečný život. Ed jako bývalý chicagský policista to dokáže prožívat, vycítit se, prostě píše život ulice s citem pro jednotlivé postavy. Třeba Carl jako Američan, který žije v Evropě. Úplně ho vystihl. Když něco čtete poprvé a ještě než to dočtete, už cítíte a pochopíte rytmus těch scén a některé jsou tak dobré, že si říkáte, že přesně víte, jak tuhle scénu zahrát. Není to tak, že si sedneme, přečteme, přehrajeme si ji, nazkoušíme, vytvoříme. Prostě už je to tam, přesně tak jak je to napsané!

A pak samozřejmě samotná postava Carla Hickmanna, která byla pravděpodobně vůbec nejdůležitější věcí. Mám rád rozpolcené lidi a myslím si, že jsem v životě nehrál nikoho, kdo by tuto vlastnost tak moc vystihoval. Tělesně hendikepovaný, duševně hendikepovaný, se spoustou berliček v životě. On se rozhodně v této chvíli, v této životní etapě, snaží všechno napravit. Pak přijde Louis, který mu ukáže i jinou cestu a postaví ho do úplně nové role, do jiné situace, o tom je ten jeho příběh.

O producentce Role Bauer

Už od prvního emailu, který mi Rola poslala, jsem věděl, že si ji zamiluji, až se setkáme. Její zaujetí a nadšení je neuvěřitelné. Ona nikdy neprohrává, nikdy nepochybuje, je neustále pozitivní. Rola je všudypřítomná, všeobjímající, jestli to tak můžu říct – vy najdete herce, ona dodá kompletní štáb, najde scenáristy. Ale to není jen to, je toho mnohem víc. Potřebujete tu polevu na dortu, která to všechno drží pohromadě, která to obohatí, která hlídá mantinely i směr, kterým se show vyvíjí. Je ta, která stojí za scénou, cítím jí tam, vždycky mám radost, když ji vidím. Je to prostě žena s velkým „Ž“.

O spolupráci s Edem Bernero

Je pod pantoflem víc než kdokoliv, koho jsem kdy v jeho pozici potkal. Je tak ne-hollywoodský, jak jen to je možné. Je přímočarý, otevřený, zkrátka opravdový. Když se ho zeptám, co tahle scéna, tenhle okamžik znamená, on mi to ve vteřině vysvětlí. Stačí jen požádat a napíše vám to jinými slovy, abyste to přesně pochopili. A hlavně Ed není posedlý sám sebou, ve smyslu – moje slova jsou tak křehká, posvátná, opravdu o tom nemůžu mluvit, ty o tom nemůžeš mluvit – už jsem za takových podmínek pracoval a není to moc velká zábava.

O ostatních postavách

Myslím, že jsme skupina expertů, kteří se prostě dali dohromady. Jsou z různých zemí a díky tomu mají základnu vědomostí z Německa, Irska, Francie a Itálie. A pak je tu Louis, šéf celého týmu, který je z Francie, který kvůli společné minulosti přivede do týmu tohohle bývalého newyorského detektiva Carla Hickmanna, a ten dodává zkušenosti z ulice a určitou moudrost a zkušenosti, které tým také potřebuje. Každý něco umí, každý je stejně důležitý. Tohle jsem předtím nikdy neviděl.

O jeho zraněné ruce

Gabriellu ta rukavice hrozně děsí, a vždycky mě prosí, abych ji dal co nejdál od ní. Mám rukavici vždycky u sebe, i když jsou scény, kde ji nemusím používat. V jedné scéně, kde ji nemám na sobě, můžete vidět, jak hodně je moje ruka poškozená. Muselo to být velmi bolestivé zranění, které se pravděpodobně nikdy nezlepší, proto Hickamn nosí rukavici. A tak i já, jako herec, to mám jako neustálou připomínku zranění. Nemůžu na to zapomenout. To se stalo třeba před dvěma dny. Přišel jsem na scénu a slyším „kamera, jedem“ a já povídám: “Můžem začít znovu, měl bych si nandat rukavici." To je jedna věc, druhá je, co to dělá se mnou, a na tom pracuji po celou dobu natáčení. Jsou chvíle, kdy si pro sebe říkám, jak bych tak chtěl mít zase pravou ruku.

O jeho nejoblíbenější scéně s Donaldem Sutherlandem

Teprve před dvěma dny napsal Ed moji asi nejoblíbenější scénu z celého seriálu, je s Donaldem. Jsme tam jen my dva. Na začátku je tam i Eva, Gabi, ale pak ji Donald poprosí, aby odešla, a máme dlouhou společnou scénu, kde jednoduše vyložíme karty na stůl. Co si o mně skutečně myslí a jak já se na to dívám. To pro mě bylo k nezaplacení. Byl to pro mě okamžik roku.