Nejlepší z nejlepších: České seriály

Česká seriálová tvorba se ubírala trochu jiným směrem, než na jaký jsme zvyklí z americké produkce. Přestože podobu občas ovlivňoval politický systém, v seriálové historii máme pár jmen, která si zaslouží, abyste si je pamatovali.

Psát o českých seriálech je v mnoha ohledech těžké. V průběhu historie české seriálové tvorby se totiž vystřídalo několik období, na která se dá různě nahlížet, ať už z hlediska uměleckého, společenského, či politického. Zároveň u nás téměř neexistuje nějaký zdroj dat, který by o seriálech vypověděl aspoň základní údaje, jako je tomu u těch amerických. U amerických seriálů není problém nalézt třeba data vysílání seriálů i ze 40. let, u nás je takový údaj problém dohledat i u 15 let starých seriálů. Další věcí, proč je o českých seriálech těžké psát, je to, že je každý zná. Skupina fanoušků je početně mnohem větší než u zahraničních a každý v takovém žebříčku, který přinášíme, rád vidí něco jiného. Dnes přinášíme deset nejlepších a nejznámějších českých seriálů, ale můj osobní výběr by se dal spíš nazvat deset seriálů, které zastupují českou tvorbu.

Česká seriálová tvorba by se dala rozdělit do několika období. V prvním období na seriálovém poli dominovaly hlavně večerníčky a dramatické seriály vznikaly hodně poskrovnu. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se ale se seriály roztrhl pytel, začala éra seriálů poplatných tehdejšímu režimu. Hojně se objevovaly adaptace historických literárních děl (F. L. Věk, Sňatky z rozumu, Jana Eyrová). Pak přišel (oficiálně) první československý sitcom v roce 1971 Taková normální rodinka, která se na dlouhou dobu stala nejpopulárnějším českým seriálem. Tvorba se pak začala více věnovat originálním příběhům a osobním dramatům jednotlivých postav. Vyčlenil se proud vyloženě normalizačních seriálů, které popisovaly životy v pracovních podmínkách obyčejných lidí (Žena za pultem, Inženýrská odysea, Okres na severu, Plechová kavalerie a další).

Koncem osmdesátých let se začínají objevovat mnohem dramatičtější seriály a po otevření hranic se začíná zjišťovat, že zahraniční tvorba je úplně jiná. Do popředí se dostávají kriminálky a prudký rozvoj seriálové tvorby také provází růst počtu televizních stanic. Kromě Novy vzniká také FTV Premiéra (pozdější Prima) a do České republiky začínají přicházet první zahraniční stanice. Role České televize se pak v průběhu let s ohledem na seriály změnila a po vzoru BBC natáčí hlavně v posledních letech historické seriály, autorské komedie a (narozdíl od britského protějšku) licencované remaky dříve slavných seriálů.

Comeback se téměř ihned po svém uvedení stal kultovou klasikou, která zásobuje internet klipy a hláškami. Cesta k němu nebyla jednoduchá, snahy o „ten pravý“ sitcom u nás byly dlouho, ale většinou z toho vylezlo něco, co kritika strhala a většinou tomu chyběli i diváci.

Comeback ale od začátku zaujal. Do té doby se za nejvtipnější a v podstatě jediný český sitcom považovala Hospoda, v době uvedení Comebacku jí už ale bylo dvanáct let a Nova se trefila do diváckého hladu po něčem novém. Namixovala do seriálu klasické postavy – otce za zenitem, který byl dříve celebrita, jeho lehce hloupějšího hláškujícího bratra, dceru, která je jediná rozumná v domácnosti, sousedy… úspěšně kopíruje charakterový model, který najdeme i v jiných úspěšných komediích a sitcomech – Entourage, Two and a Half Men, i třeba v Home Improvement.

Proč je Comeback v našem výběru? Protože ilustruje touhu českých diváků po opravdu dobrém sitcomu, který se humorem blíží víc tomu britskému než americkému. Toho, že se při tvorbě takového sitcomu ale můžou projevit určité porodní bolesti, je právě Comeback nejlepším příkladem. Po veleúspěšné první řadě začala Nova s novými díly šetřit a i když je pak označila jako dokončení první řady, jistý propad v kvalitě zde byl znát, stejně jako u řady třetí (tedy vlastně druhé), na kterou diváci čekali několik let. Až později vyšlo najevo, že konec Comebacku vlastně přišel z několika front zároveň – změnil se vlastník Novy, který přestal na seriál uvolňovat finance, rozpadal se scenáristický tým, kterému docházely nápady. Herci se mezitím rozutekli do dalších projektů, pro Matouše Rumla, Kristýnu Leichtovou a Marii Doleželovou seriál znamenal hlavně nakopnutí televizní kariéry, které je konečně dostalo do povědomí široké veřejnosti.

Po Comebacku nakonec zůstalo celkem jednapadesát epizod, které stanice pravidelně opakuje ve svém vysílání. Zůstala po něm taky spousta hlášek, postava Ozzáka, která je spíš takovým alter egem Martina Dejdara a která provázela vysíláním Novy v přestávkách mezi vysíláním seriálu. A v neposlední řadě po něm také zůstala ta touha diváků po nových epizodách, která nezůstane naplněna, maximálně novým seriálem.

Četnické humoresky pocházejí z dílny Antonína Moskalyka, který se tematikou policejní práce zabýval už dříve – stojí za populárním historickým seriálem Dobrodružství kriminalistiky. Humoresky, narozdíl od tohoto seriálu, se ale zaměřují více na osobní příběhy jednotlivých četníků, než na vyšetřovací metody, které používají. V tomto kontextu by se mohlo zdát, že seriál nemá co nabídnout, ale díky zasazení do předválečného období první republiky a jihomoravského kraje si seriál vydobyl status lidského a přívětivého díla, které se snad nikomu nemůže nelíbit.

Seriál samotný se zakládá na skutečných případech, které se na Moravě staly. Zároveň ukazuje realitu a respekt, které tehdy četnictvo požívalo a jak se tehdejší společnost chovala. Seriál režíroval Antonín Moskalyk, po jeho smrti v průběhu třetí řady převzala otěže jeho dcera Pavlína Moskalyková Solo. Popularitu si seriál získal téměř okamžitě při svém uvedení v roce 1997 a postupným opakováním si ji budoval. Dnes už bohužel nové díly nevzniknou – brněnská kasárna, kde se seriál natáčel, jsou zbouraná, několik herců z ansámblu zemřelo a období, kterým by se další díly zabývaly, už nutně spadá do druhé světové války. Humor by se zde hledal jen velice těžko.

Jedna věc, která seriál nešťastně proslavila, byly smrti hlavních herců, i když zde mluvíme už o době, kdy se seriál nenatáčel. Nejprve z hereckého ansámblu odešla herečka Věra Galatíková. V roce 2007 pak v průběhu několika měsíců zemřeli Karel Janský, Erik Pardus a Jaroslav Dufek. V roce 2015 je pak následoval Aleš Jarý. Právě úmrtí tolika herců pohřbilo poslední, i když malé naděje diváků na pokračování. Bylo až zvláštní, kolik známých tváří ze staré herecké školy dokázal Moskalyk do seriálu dostat. Zároveň ale v hlavních rolích vsadil i na (v té době) neokoukané tváře, které se mu v mnoha případech odvděčily kvalitním herectvím. A televize se letos na úspěch Humoresek rozpomenula a chystá nepřímé pokračování.

V české seriálové tvorbě nutně narazíme na seriály, které jsou označovány jako propagandistické a k době svého vzniku prostě patří. Jejich nejznámějších zástupcem je seriál 30 případů majora Zemana, který, ač v podstatě „jen“ kriminálka, dodnes víří diskuse.

Vytvořit seriál k třicetiletému výročí SNB plánovala KSČ už v roce 1973. Původní název Případy majora Horáka velmi rychle zmizel a k projektu se přidal Jiří Sequens, zkušený režisér, který tou dobou měl za sebou ne nepodobný seriál Hříšní lidé města pražského, jenž dokončil dva roky předtím. Naplánováno bylo celkem 30 dílů do roku 1978, pak 3 díly navíc.

Rozpočet činil na tu dobu astronomických 1,5 milionu Kčs na epizodu, po škrtech o 200 000 méně (pozn. pro ekonomy – dnes by stejná částka odpovídala cca 12 300 000 Kč). Oficiální zpráva o sledovanosti mluvila o obrovských 87–94 %, opakování před uvedením druhé řady pak sledovalo 58 % diváků. Do té doby se jednalo o největší seriálovou produkci na území Československa.

Major Zeman ale nebyl jen o superlativech. V zákulisí hořely tvůrčí neshody mezi Jiřím Sequensem, hlavním dramaturgem Jiřím Procházkou, autory předloh jednotlivých příběhů, politickými pracovníky a odbornými poradci. Scénáře se přepracovávaly za pochodu, často na popud právě Sequense, který změny jeden čas konzultoval problematické pasáže až na ministerstvu vnitra, které na něj tlačilo, aby v seriálu víc ukazoval práci SNB.

Seriál má mnoho příznivců i odpůrců. Když si divák odmyslí ideovou a dobovou účelnost, pořád mu zůstane napínavá detektivka, i když občas s lehce nadsazenou zápletkou.

Dobrodružství kriminialistiky není ani tak seriálem, jako spíš souborem jednotlivých epizod, kratších filmů, které byly uzpůsobeny pro to, aby se daly v televizi pravidelně vysílat. Každá epizoda totiž vypráví o jiném příběhu – případu, kterým má ilustrovat vývoj světové kriminalistiky a vyšetřovacích metod policie. Seriál samotný se pohybuje někde na pomezí dokumentu a dramatizované historie, jednotlivé případy sice jsou mírně upravené, ale založené na skutečných zločinech. Nejsou zde tak žádné hlavní postavy, které by provázely celým seriálem. Jen občas si herci střihli místo jedné role dvě, ale jinak se před kamerou poctivě střídali. Díky koprodukci se Západním Německem se tak v seriálu vystřídalo na 600 českých, slovenských a německých herců. Ono to ani jinak nejde u díla, které zachycuje na 150 let vývoje kriminalistiky.

Produkce se rozhodla, že celý seriál bude natáčet v reálných místech lokacích. Ne, že by se kvůli případům, které pocházely z nejrůznějších koutů Evropy a Ameriky jezdilo přes celý svět, ale natáčení exteriérů i interiérů se soustředilo mimo prostor barrandovských ateliérů. Vlastně jediná epizoda Paprsek se natáčela v zahraničí, a to až v Nizozemsku, v Amsterdamu. Vzhledem k přílišnému spěchu produkce se ale nestihlo vyřídit pracovní povolení, což vyústilo v zatčení několika členů štábu policií poté, co byli spatřeni u Rijksmusea s padělky slavných obrazů.

Krátká kniha Bylo nás pět od Karla Poláčka se po revoluci stala pro mnoho lidí vzorem, jak by měl vypadat televizní seriál, který produkuje veřejnoprávní televize. Ať už to bylo prostředí, roztomilost předlohy, plejáda známých herců a skvělé výkony těch neznámých dětských, to vše poskládalo dohromady seriál, který je pravidelně opakován a který se vždy setká s vlídným přijetí u diváků.

Produkce seriálu se potýkala s mnoha potížemi. Jednak zemřel František Filipovský, který měl hrát postavu pana Fajsta (a který dřív Bylo nás pět namluvil pro rozhlas; nakonec roli dostal Stanislav Zindulka), jednak roli Petrovy maminky odmítla Libuše Šafránková. Televize také požadovala, aby Petrova otce hrál Viktor Preiss nebo Josef Abrhám. Největším problémem se nakonec ukázalo obsazení Pepka Zilvara, který, i když mladý, měl skoro v každém záběru kouřit. Problém vyřešil ale sám sedmnáctiletý představitel Jan Müller.

Natáčení se odehrávalo v Kouřimi a v barrandovských studiích a protáhlo se až na 130 dní. Vyplatilo se – seriál se stal natolik oblíbeným, že ho televize pravidelně opakuje minimálně každé dva roky.

S tradicí českých a československých kriminálek je neodmyslitelně spjata jedna, která rezonuje seriálovou tvorbou dodnes. Hříšní lidé města pražského byli vůbec první kriminálkou, která kdy na československé televizi běžela a navíc to byl také první seriál, který běžel v týdenní epizodní periodě. Seriál scenáristicky a režijně vystavěl Jiří Sequens na povídkách Jiřího Marka o policejním radovi Vacátkovi a jeho mordpartě, která řeší kriminální případy v Praze 20. let 20. století. Protože nemají k dispozici mnoho forenzních metod, musejí se spoléhat na znalost prostředí, vztahů a lidských osudů ve svém rajónu.

Osud seriálu je nutně spjatý jak s Jiřím Sequensem, tak hlavně s představitelem hlavní role Jaroslavem Marvanem. Rada Vacátko byl jedna z jeho posledních rolí a v okamžiku, kdy zemřel, bylo jasné, že i plánované pokračování bude vypadat mnohem jinak než původních 13 epizod.

Pochodeň po Sequensovi převzal Antonín Moskalyk, který natočil pokračování s názvem Panoptikum města pražského. Svůj seriál také založil na povídkách Jiřího Marka, který radu Vacátka nahradil radou Korejsem. Pro Moskalyka to byl první z řady slavných detektivně-kriminálních seriálů, které natočil.

Československou a následně českou tvorbou se proplétá žánr, který je v podstatě nesmrtelný. Historické seriály, ať už založené na skutečnosti či fiktivní, jsou skupina seriálů, které pravděpodobně nikdy nevyschne studnice témat ani obliba u diváků. Do našeho výběru zařazujeme jeden z prvních takových seriálů, který se na dlouhou dobu stal symbolem toho, co může provést politický systém s televizí.

Koncem šedesátých let se téma vlastenectví silně ozývalo celou československou společností, takže úspěch seriálu založeném na pětidilném románu z doby národního obrození byl jasný ještě před jeho odvysíláním. Na produkci se rozhodně nešetřilo – ve třinácti dílech se vystřídalo na 180 herců, často zvučná jména té doby.

Jenže mezi nimi se objevilo jméno herce Jana Třísky, který po roce 1977 jako signatář Charty 77 emigroval do Kanady. Protože ale nemohl být ze seriálu vystříhán, bylo další reprízování F. L. Věka až do roku 1989 zakázáno. Nebyl to ale první takový zásah do vysílání seriálu. Kvůli nadměrným vlasteneckým myšlenkám byl do trezoru uložen třináctý díl a až do Sametové revoluce nebyl odvysílán.

Pokud mluvíme o českých seriálech, nesmíme opomenout jeden fenomén, který je provází od počátku jejich tvorby. Tím fenoménem jsou večerníčky. Krátké, většinou animované filmy pro děti, které existují na obrazovkách České televize dodnes a pořád děti baví. Pat a Mat, Bob a Bobek, Maxipes Fík, Rákosníček a jeho rybník, Krkonošské pohádky, a právě O Krtkovi jsou ty nejznámější z nich.

O Krtkovi začínal jako soubor krátkých animovaných filmů (první dva díly mají po patnácti minutách) a večerníčkem se nestal až do roku 1975, kdy tak byl uveden v televizi. Až na první díl se v Krtkovi nemluví – seriál si vystačí jen s animovanými postavami, jejich mimovskými pohyby a občasnými zvuky a citoslovci, za kterými stojí jeho dvě dcery.

Nápad na postavičku Krtka byl vskutku originální – jako jedno z mála zvířátek ještě nebylo použito ve známějším animovaném díle. Pro Zdeňka Milera, autora Krtka, šlo o životní dílo. Úspěch seriálu posiloval merchandisingem – knihami, videokazetami, CD. Krtek se postupem času stával národním symbolem. Přitom Zdeněk Miler samotný se ke Krtkovi nikdy nemusel dostat. Na UmPrum se totiž dostal v roce 1938, rok před uzavřením českých vysokých škol. Z UmPrumu si ho ale vytáhl do Baťova filmového institutu ve Zlíně Stanislav Šulc. Tam navázal spolupráci s Jiřím Trnkou a navrhl i logo studia Bratři v triku. Jeho život ale nebyl jen Krtek, je autorem i několika dalších animovaných filmů.

Možná by si spousta z vás řekla, že Saturnin sem nepatří, protože je to jen minisérie a mnohem známější je jeho filmová verze. Ale patří sem. Česká seriálová tvorba zahrnuje i několikadílné adaptace známých literárních děl a Saturnin patří vedle Bylo nás pět k nejznámějším z nich. Zároveň zastupuje i jinou skupinu seriálů – těch, co byly sestříhány z původního filmu a doplněny o vyřazený materiál.

Důvod, proč je Saturnin, ať už v knižní či filmovo-seriálové podobě tak oblíbený, je humor jeho ústřední postavy, sluhy Saturnina. Sarkastický pohled na svět je evergreen, který vítají milovníci humoru po celé generace a který nikdy nezestárne. A v rámci české literatury dílo patří ke klasikám.

Krom Saturnina se ale v seriálu objevuje vyvážený mix postav – ať už jde o slečnu Barboru, kterou mají všichni rádi, nebo panovačnou a bezcharakterní tetu Kateřinu, lehce nemotorného Jiřího či doktora Vlacha, který Saturninovi svým smyslem pro humor sekunduje.

Ke konci osmdesátých a začátkem devadesátých let se filmařská, literární a vůbec celá kulturní obec začala vyrovnávat s dluhem, který si za dlouhé roky nastřádala. Začala vycházet spousta knih, které dřív vyjít nemohly, točily se seriály a filmy podle knih zakázaných autorů. Vlak dětství a naděje je ale trochu jiný případ.

Seriál je natočen podle knihy Věry Sládkové. Vypráví z pohledu dítěte situaci těsné před okupací v roce 1937, kdy se společně s nevlastními rodiči Josefem Pumplmě a Annou Urbanovou vydává vlakem z Frývaldova, kde se stahují nacistická mračna a kde pro ně brzy nebude místo.

Vlak dětství a naděje natočil režisér Karel Kachyňa už v roce 1985, ale kvůli problémům, které měl s cenzurou, musel počkat na uvedení až do roku 1989. Věra Sládková přitom byla společensky uznávaná autorka, i když ve svých knihách psala o období, které cenzura příliš nerada viděla, kniha Malý muž a velká žena (podle které je seriál natočený) jí vyjít mohla, protože je psaná z pohledu dítěte.

Důvodem, proč je seriál v našem výběru, je jednak to, že zastupuju nevelkou, ale výraznou skupinu seriálů konce osmdesátých let, které v několika dílech odhalovaly melancholickou atmosféru lidského bytí a přizvaly si k tomu slavné herce. Někteří označují působení Stanislava Zindulky ve Vlaku dětství a naděje za jeho vůbec nejlepší seriálovou roli a Karel Kachyňa dokonce chtěl do hlavní role Helenu Růžičkovou tak moc, že odmítl Mílu Myslíkovou a s natáčením počkal.

Taková normální rodinka je jeden z první československých seriálů a dodnes je považovaný za jednu z nejlepších komedií. Původní film z roku 1967 od scenáristky Fan Vavřincové a režiséra Jaroslava Dudka zaznamenal nebývalý úspěch a byl proto rozšířen na celý seriál.

Tady ale začaly neshody tvůrců a Komunistické strany. Politické vedení chtělo úspěšný seriál využít k vlastní propagaci a požadovalo změnu řady detailů v seriálu, které by ho více posunuly k propojení s veřejným životem. To tvůrci odmítli a seriál po osmi epizodách ukončili. Nebyl to první zásah politické moci do osudu seriálu – zatímco v původním filmu z roku 1967 hraje malíře pokojů Pavel Landovský, po roce 1968 mu bylo znemožněno působení v televizi a v jeho roli ho musel vystřídat Jaroslav Moučka.

Seriál bývá často označován jako první československý sitcom, ale není to tak úplně pravda. Za nejstarší sitcom se dá považovat seriál Eliška a její rod (který vznikl pět let před rodinkou) tvůrce Jaroslava Dietla a (ironicky) režiséra Jaroslava Dudka a jisté znaky sitcomu vykazuje i Píseň pro Rudolfa III. z roku 1967. Nutno ale podotknout, že Taková normální rodinka je prvním českým seriálem, který využívá multikamerového způsobu natáčení, který se v sitcomech používá dodnes.

Další čestné zmínky:

Československá televize

Pan Tau (1970–1979)
Byli jednou dva písaři (1972)
Byl jednou jeden dům (1974)
Krkonošské pohádky (1974–1986)
Chalupáři (1975)
Pat a Mat (1976-)
Nemocnice na kraji města (1977–1981)
Arabela (1979)
Návštěvníci (1983)
Sanitka (1984)
Panoptikum města pražského (1986)
Cirkus Humberto (1988)

Česká televize

Život na zámku (1994–1999)
Zdivočelá země (1997–2012)
Ranč U Zelené sedmy (1998–2005)
Černí baroni (2004)
České století (2013–2014)

Nova

Hospoda (1996–1997)
Okresní přebor (2010)

HBO

Terapie (2011-)
Hořící keř (2013)

Ostatní

Hříchy pro pátera Knoxe (1992)

• Nejlepší z nejlepších: ABC(26. 6. 2016)
• Nejlepší z nejlepších: CBS(3. 7. 2016)
• Nejlepší z nejlepších: The CW / The WB / UPN(10. 7. 2016)
• Nejlepší z nejlepších: Fox(17. 7. 2016)
• Nejlepší z nejlepších: NBC(24. 7. 2016)
• Nejlepší z nejlepších: Prémiové kabelovky(1. 8. 2016)
• Nejlepší z nejlepších: Základní kabelovky(7. 8. 2016)
• Nejlepší z nejlepších: Streamovací stanice(17. 8. 2016)
• Nejlepší z nejlepších: Velká Británie(21. 8. 2016)
• Nejlepší z nejlepších: České seriály
  (právě čteš)