Novinka pod lupou speciál: Gilmore Girls: A Year in the Life

„Tohle mi chybělo.“ „Mně taky.“ „Jak dlouho už to je?“ „Přijde mi, že roky.“ Ach jo. Tento názor absolutně ihned přeskočte, protože vám řekne absolutně nulové. Byla jsem odhodlaná, že budu drsná a objektivní, ale jakmile skončila úvodní titulková sekvence a začalo typické „La la la, la la la…“, a už jsem to nezvládala.

A hned první scéna, přivítání, ta chemie mezi oběma hrdinkami, přišlo mi, jako bychom se s nimi ani dřív nikdy nerozloučili. Hned jsem se vrátila do svých gympláckých let, kdy jsem se celý den těšila, až přijdu domů a pustím si Gilmorky na Nově. A posledních pár sérií potom v originále, to byly začátky mého stahování, ach, ty časy.

Každopádně Zima se moc povedla. Viděli jsme spoustu známých postav, i když některé opravdu jen na chviličku, moc jejich přítomnost potěšila. Vyvolává to ve vás nostalgické vzpomínky, což byl jistě úmysl tvůrců.

Tak strašně bych tu chtěla popisovat spoustu věcí, ale nechci nic spoilerovat těm, kteří budou čekat na české titulky, takže do nějaké podrobnější a lehce spoilerové diskuze se pustíme až za pár dnů nebo týdnů, až už to bude bezpečnější :) Každopádně i tak můžu říct spoustu věcí.

Seriál je pocta všem fanouškům. U většiny navrátilců se recenzenti zabývají otázkou, jestli si nové epizody můžou pustit i ti, kteří původní seriál neznají. Na to vám v našem článku asi nejlépe odpoví Drunk_Queen. Já osobně si myslím, že po tom hype, který nové epizody vyvolaly, si pár lidí jen tak na zkoušku může i bez znalosti minulých dílů seriál pustit. Občas v jednotlivých scénách ale přece jen převládá ta nostalgie a vzpomínky (v podstatě celá dějová linka s Richardem), kterou nezasvěcení asi nebudou brát tak citlivě a dojemně jako my, kteří seriál důvěrně známe. I přesto ale myslím, že první epizoda zvládne ukázat, kdo je kdo a jaké jsou mezi postavami vztahy, takže pokud stále váháte, určitě to zkuste, už jen kvůli geniálním hláškujícím slovním přestřelkám matky s dcerou, které jsou aktuálnější než kdy dřív.

Pokud bych opravdu musela něco nechválit, tak by to asi bylo neustálé cestování Rory. Když byla s Lorelai, bylo to super, zapomínání jejího přítele mě bavilo celou epizodu. Ale v jedné scéně byla ve Stars Hollow a v další zase někde úplně jinde. Trošku jsem se ztrácela v tom, kdy odjíždí a jak často se vrací, protože to opravdu bylo trošku zmatené. O to víc se ale nemůžu dočkat dalších epizod, hned, jak tohle dopíšu, jdu koukat na druhou.

• spousta známých a milovaných postav
• vypořádávání se s absencí Richarda
• slovní přestřelky mezi hrdinkami
• zapomínání přítele
• scéna v londýnském bytě (spoiler!)
• narážky na pilot i celý seriál
• přehledné i pro ty, kteří původní seriál neznají
• Rory byla neustále na odchodu

Tak jsme si s ragelly předaly štafetu. Minulý týden byl dlouho očekávaný návrat oblíbeného seriálu na mně (přičemž ragelly jistě s nadšením byla svědkem toho, jak se skoro hroutím), ovšem tentokrát tu máme Gilmore Girls a karta se obrací.

Podobně jako ragelly u „mého“ TGT jsem GG neviděla. Respektive viděla pár částí, ale bylo to hrozně dávno, mně tehdy ten seriál přišel jako obrovská slátanina (pardon, neoslovil mne), takže od té doby jsem se mu vyhýbala obloukem a na televizi ho vesele přepínala. Jelikož byl ale týden 18. 11. 2016 – 25. 11. 2016 interně nazván „týdnem výzev“, rozhodla jsem se vyzkoumat, zda se to po pár letech s novou sérií na Netflixu nezmění.

Jak asi všichni tuší, jedna epizoda pokrývá jedno roční období. Takže se toho stihne docela dost, což je logické, vzhledem k tomu, že díl trvá hodinu a půl (proč jsem měla zafixováno, že hodinu a deset minut?). A ani to není o tom, že by se témata střídala nějak nepřirozeně a nepříjemně rychle, ale létá se od jedné věci k jiné, naprosto protichůdné, až si občas nejde neříct: „Vážně se koukám pořád na stejný díl?“ Problém (nebo spíš „problém“) ale je, že i když je vidět, že je to vlastně hrozný mišmaš, vůbec ničemu to nevadí. Respektive to seriálu dodává takové kouzlo, kdy se skáče sem a tam, ale přesto všechny části do sebe perfektně zapadají a tvoří celek.

I když příběh někdy zabíhá do linií k postavám, které sice nepřekáží, ale přesto nenadchnou, vynahrazují to takové úsměvné drobnosti, které příběh doplňují a jsou důležitou stránkou seriálu. Další jsou emoce a způsob, jakým je seriál dokáže využít. Ať už jde o úsměvnou či smutnou stránku, na diváka působí velmi silně.

• tohle mělo devadesát minut?
• milé, smutné i úsměvné
• vychytaný mišmaš
• detaily a drobnosti, vztahy postav
• několik málo věcí se zdá trochu navíc

Předem upozorňuji, že tento názor je zatížen obrovskou nevědomostí o předchozích řadách seriálu, o seriálu samotném, neb jsem z něj znal maximálně název a jména hlavních postav (a ten všeobecný příběh jsem si plus mínus domyslel až v posledních měsících a stejně bych ho vměstnal do několika krátkých vět). Takže co se týče té všeobecné mánie, která nastala v posledních měsících, jsem jí zcela nepolíben. Můj názor se tedy bude hodit více lidem jako jsem já – tedy těm, co Gilmorky nikdy neviděli.

V návaznosti na to jsem dlouhou dobu považoval Gilmore Girls za komedii (a vlastně dodneška považuji, je to něco ve stylu OITNB, tedy na pomezí dramatu a komedie). Z tohoto úhlu vás seriál pobaví. Má své světlé chvilky, občas se i zasmějete. Ale jsou to vyloženě momenty, kdy slovní přestřelky vyeskalují do nějaké vyšperkované hlášky. Dialogy samy o sobě jsou šíleně rychlé, ale zas ne tolik, abyste je nestíhali. Jsou skvěle napsané – možná až moc skvěle, rozhovory mezi matkou a dcerou eskalují do takových extravertních výšin, že mi až nepřijdou reálné. Ale co jsem se dozvěděl, prý je to jedna z devíz seriálu. Tak to nechme být.

První díl má sice hodinu a půl, ale uběhne rychle (což se o tom druhém už říct moc nedá, ale ten zase není předmětem názoru). Vztah matky s dcerou či matky s babičkou se sice dostává do popředí, ale chvílemi pilot (?) vypadá jako přehlídka městských postaviček. Kdybych měl rozsáhlost Stars Hollow k něčemu přirovnat, byli by to Simpsonovi. Neznám lepší příklad seriálu, ve kterém vám před kamerou defiluje 50 postav a vy o každé víte aspoň zběžně něco a do příběhu vám zapadá.

Hlavně ze začátku se vám může zdát, že příběh je spíš než vyprávěním nějaké dějové linky prostým zobrazením navazujících událostí, které víc než posouvají příběh, tak jen pomrkávají na fanoušky a připomínají jim, na co se to vlastně dívají a že tvůrci to zvládli tak, že se oproti původnímu seriálu na nic nezapomnělo. Ano, na seriálu je vidět až úporná snaha o vděk fanoušků, minimálně tedy v prvním díle, které ovšem v několika málo momentech pro nezainteresovaného diváka nutně ústí v lehké zmatení, které může přejít nanejvýš myšlenkou: „Aha, internal joke pro fanoušky, doufám, že se už tahle postava neobjeví.“ Ke konci ale do sebe vše víceméně zapadne.

To, co posouvá Gilmorky nad průměr, je slušné vykreslení postav. Každá z nich (snad až na španělskou (mexickou?) rodinku u babičky Gilmorové má příběhu co nabídnout a každá je trochu jinak odlišná. Co je důležité, žádná nenudí. Každou postavu z určitého úhlu pohledu chápete, k žádné si nezískáte vyloženě odpor a přitom po několika málo minutách, i když těch postav je hodně, se v nich spolehlivě vyznáte. Co vám asi bude dělat jediný problém, jsou aktuální partneři Rory. To, s kým chodí, chodila, aktuálně spí, nebo se jen přátelí, radši vypusťte z hlavy, nebo vám vybuchne. Ale právě ta lidskost postav, kdy jste schopni se identifikovat a vnitřně sblížit prakticky s každou (i s Kirkem, možná hlavně s Kirkem), je věc, kterou dnes mnoho seriálů postrádá. Charaktery nemusí být až polárně vyhrocené, aby seriál byl kvalitní.

Na závěr bych snad jen chtěl říct, že i když se seriál může zdát jako z jiného desetiletí (a spousta nových diváků ho tak asi bude vnímat), pořád jde asi o milion procent lepší zpracování než třeba u Fuller House. Na druhou stranu, umělou sladkost devadesátek budete na jazyku cítit ještě několik hodin po skončení pilotu.

• lidskost postav
• postav je sice hodně, ale vyznáte se v nich
• pilot je směřován vyloženě na fanoušky
• chvílemi až očividný sentiment