Diskuzní fórum

Hořící ruka svítila a hořela jak plameny v pekle. A rychle našli vodu na uhašení ruky i ostatního ohně.

Vypravěč ještě chvíli řval, ale po chvíli vydechl a sedl si na zem. „Teď když jste mi uhasili oheň, mé příběhy budou postrádat tu správnou atmosféru...“ povídal. Jeden z našich hrdinů vstal a řekl: „Ale proto jsme sem přece nepřišli.“ Další z našich hrdinů se podíval z vypravěče na právě stojícího hrdinu „No jo, ale proč jsme sem vlastně přišli?“ zaptal se.
Nastalo mrtvolné ticho.

Do mrtvolného ticha zaskřípaly zuby vypravěče. "Pardón", odkašlal si a rozhlédl se kolem. Najednou se za ním ozvalo tiché lupnutí. Ze tmy vyšel člověk. Ozvalo se hlasité lupnutí.

To si zlomil kotník o kotlinu, která se pod ním propadla.

„Au! Dopr... Sakra práce!“ nadával člověk se zlomeným kotníkem. Vypravěč leknutím nadskočil a pak se spolu s ostatními hrdiny na něho pomalu otočili. Tu si člověk se zlomeným kotníkem všiml, že se na něj všichni dívají. „Eh... Dělejte jako bych tu nebyl. Um... Pokračujte ve své obvyklé činnosti a mě si prosím nevšímejte...“ promluvil. Naši hrdinové se na sebe dívali a přemýšleli, co to je za chlapa. Po chvíli vypravěč promluvil: „Kdo jsi a co tu děláš?“

Chlap, vida, že si ho všichni prohlížejí, sklonil se ke svému plandajícímu kotníku a jal se ho téměř chirurgickými řezy preparovat z kůže. Vůbec u toho nevypadal, že by ho to bolelo. Čelo se mu ale rosilo jak kdyby si před chvíli ponořil hlavu do sudu s vodou.

Ostatní na něj zírali jako vyřezaní ze dřeva. Vypravěči dokonce ukápla slina - tři dny nejedl, pohled na krev ho řádně rozohnil. Muž mu ale nedal žádnou naději. "Touto nohou mi můj král nakázal nakrmit lesní zvěř!"

Všichni na něho hleděli jak vyorané myši. Jeden z našich hrdinů, černovlasý muž s knírkem s opravdu extravagantní helmou vytvarovanou do formy orla, se po chvíli dívání vzpamatoval a promluvil: „Takže, abych to dobře pochopil... Celou cestu se trmácíte až sem, jenom abyste si usekli nohu a nakrmili s ní zvěř? A o mě lidé říkají, že jsem padlý na hlavu. Ts.“

„To o tobě nikdo neříká. Každý totiž ví, že je to pravda.“ ozvalo se zezadu. Muž s knírkem se otočil na podpatku „Kdo to řekl? Nestrpím, aby mě někdo za mými zády pomlouval!“

Tajemný muž se chvíli na tu scénu díval a poté opět promluvil. „Ne, to není mé jediné poslání. Jsem tu z mnohem závažnějšího důvodu...“

"...ale ten vím jen já a Rusovlasý Tesák."
"Kdo je Rusovlasý Tesák?" zeptala se blondýna s krvavě rudými rty, která se vynořila z odnikud.
"Bellaxtrix, moc rád tě vidím. Však ty ho znáš. Jen si vzpomenň. Pamatuješ si na toho muže, který..."

"... ti znásilnil pravnučku?" "Je přímo tady, právě žere tamtomu chlapovi orla z helmy! Přivítejte se, ano, to je opravdu nádherné shledání!"

"Ty nenažranče, já ti ustřelím švestky, až budeš skákat, jak panic na robě!" Rytíři na jeho helmě očividně dost záleželo.
"Já toho parchanta scvrklýho zabiju! Rozpárám ti břicho tak, že ti rybářská síť nebude stačit, abys pochytal pajšl!"

To byla Bellaxtrix. Bylo na ní poznat, že hubu otvírá jen tehdy, když si v ní potřebuje vyvětrat.

"Dost!" Všichni vzhlédli Rusovlasému Tesákovi.

"Tohoto muže se nemůžete dotknout... "

"Cože?! Proč???"

"Protože má..."

„...prohlášení o nedotknutelnosti podepsané samotným králem za vytrvalé sloužení říši.“

Rusovlasý Tesák se přiblížil k tajemnému muži „Mimochodem, to nebyla pravnučka. A taky jsem jí neznásilnil, bylo to zcela dobrovolné.“ Tajemný muž se na něj podíval „Cože?“ a Tesák pokračoval „To nebyla pravnučka. Jen se na ni podívej. To si myslíš, že je tak stará?“ Tajemný muž se tedy podíval „No jo, máš pravdu... Počkej, ale nějakou pravnučku na seznamu máš, ne? Nebyla to... Zlatá Helen? Ne, počkej, jak se jenom jmenovala...“

To už bylo na Bellatrix moc a vytáhla svou ručně vyrobenou dýku „Já toho parchanta zabiju! Oba dva!“

Do hádky se ještě přidal muž s knírkem „Ohohó! Jestli má toho nenažrance někdo zabít, budu to já! Takhle zneuctít helmu našeho rodu, která se dědí z generace na generaci už stovky let...! To se trestá smrtí!“ a vytasil meč.

„To vám slovo krále nic neříká?“ vykřikl Rusovlasý Tesák „Nuže dobrá, chcete boj, máte ho mít!“ a vytáhl svou obouruční sekeru. „Dnes poteče krev proudem!“

"A tekla. Tekla potokem i koryty řek. Tekla tak, že se v jejím proudu dalo těžko postavit. Dosahovala po kolena, lepila se na meče a kyrysy, její cákance barvily helmice a palcáty. Ten den vešel do dějin jako Velká Pralesní Žranice. "

Děcko dočetlo pohádku, pohlédlo na Rusovlasého Tesáka a prohlásilo: "Jste teda dospěláci! My tu čekáme na pohádku jak na smilování a vy velcí se musíte jen hádat!"

"Kušuj, smrade, než ti jedna taková přiletí, že budeš žrát-!" Nedořekl, protože jeho čelist proťala trpaslíkova sekera. A jak už to bývá, se dvěma půlkami čelisti se špatně mluví.

Leč Tesák byl od nátury velice hovorný, a to do takové míry, že i necudné děvečky se při jeho žargonu červenaly. A nemohl ochudit svoje druhy o další výčet z jeho peprného slovníku. Zmohl se však jen na neobecné huhlání ztrácející se v bublání kapaliny barvy jeho vlasů, která mu bezplatně barvila jeho hrudní plátování.