1. MISE

(Jan dorazil společně s Marikou na základnu a setkává se s Jiřím, svým spolužákem.)
Jiří Beránek: Ty vole, Rubeš!
Jan Rubeš: Beránek!
Jiří Beránek: Pojď sem!
Jan Rubeš: Nazdar! Čau!
Jiří Beránek: Kde se tu bereš? Proč si nedal vědět? Bych si vzal volno.
Jan Rubeš: Jsme tady pracovně. Normálně bych se sem nedostal.
Jiří Beránek: Ale vypadáš dobře, chlape. Na škole byl úplnej buřt.
Jan Rubeš: Ale, to není pravda.
Jiří Beránek: Ale je. Byl celej voteklej. Víš, jak jsme mu říkali? Puchejř!
Jan Rubeš: Tebe zase mlátili a kradli ti prachy.
Jiří Beránek: Jo, to byly časy.

(Alice se vrátila domů.)
Daniel Hofman: Jestli tohle s tebou dělá posilovna, tak choď každej den.
Alice Hofmanová: To bych mohla, viď?
Daniel Hofman: A nebo můžeš k nám na cvičák.
Alice Hofmanová: No to v žádným případě.
Daniel Hofman: Co je, co je, co je?
Alice Hofmanová: Co je? Ty by ses ke mě choval jako k těm svým kadetům.
Daniel Hofman: Ale vůbec ne. K tobě bych se choval úplně jinak.

(David ošetřuje zápasnici Janu v ambulanci.)
David Hofbauer: Hele, vy ste vostrá jak čili paprika. Hele, vy se asi nebojíte úplně chodit sama někde po parku v noci, co?
Jana Brunovská: Tak jsem šampionka MMA, takže ne.
David Hofbauer: Aha, tak odtud fouká. Jasně. Tak já si dám pozor na slovníček.

(Marika a její kamarádka Lenka se vracejí na ubytovnu.)
Marika Klocová: Ty jo. Dost si mě překvapila. Dokážeš zabrat, když se rozhodneš.
Lenka Volfová: Máma říká, že když se do něčeho zakousnu, tak jsem jak buldok a nepustím.
Marika Klocová: Tak to má máma asi pravdu.
Lenka Volfová: Můžeme si to někdy zopakovat. Jsi super trenérka.

(Kadeti mají přestávku.)
Jan Rubeš: Co ten váš zraněnej?
Lenka Volfová: Měl kliku. Jenom ve stehně zlomená noha. Co ten váš?
Jan Rubeš: Taký dobrý. Akorát nějaký zhmožděniny. Podáš mi to kafe, prosím tě?
Lenka Volfová: Podej si ho sám.
(Jan se usměje a bere si kávu.)
František Dobeš: Radši mu to podej. Nebo bude hlasovat pro tebe.
Lenka Volfová: Tak to by snad neudělal. Nebo jo?
Marika Klocová: Třeba tě nemá rád.
Jan Rubeš: Ja vás mám rád úplně všechny.
Lenka Volfová: Já mám taky ráda všechny.
Marika Klocová: A koho tam teda napíšeš?
Jan Rubeš: To nevím. Koukejte mi rychle něco províst, ať mám nějaký důvod.
(Marika se směje.)
Lenka Volfová: Tak to by sme měli začít uzavírat nějaký koalice, ne?
Marika Klocová: Hmm, úplná reality show. Ještě nám tady chybí zpovědnice.

(David a jeho kamarád Roman jsou v Depotu.)
Roman Vilkin: Divoký den?
David Hofbauer: Jo, trochu jo. Znáš to, ne?
Roman Vilkin: Moc ne. Já jsem dneska divočil s mladým na kanapi. Volno. Měl bys to taky někdy zkusit.
David Hofbauer: No, to je pěkný. Ale co já budu dělat sám doma?
Roman Vilkin: Takový ty domácí práce, při kterých si ženy odpočinou. Jako vytíráš, pereš, myješ okna.

(Frekventanti se připravují na teoretický test.)
Jan Rubeš: Tebe to nežere?
Vladimír Fryvaldský: Ani ne.
Jan Rubeš: Vyrovnali jsme. Jsme stejně blízko k vítězství, jako oni. Ale nemáme se na ten test jak připravit.
Vladimír Fryvaldský: To je strašný, no.
Jan Rubeš: A ten jejich geneticky mutovaný Jura je beztak úplně v pohodě. Ten si někde v klidu leží a chrupe.
(Marika vchází do klučičí ložnice.)
Marika Klocová: Kluci, mám to! Vytáhla jsem z Jury okruh otázek na zítřejší test.
Vladimír Fryvaldský: Vy jste to zase dělali? To si nemůžete prostě jen povídat?
Marika Klocová: Ježiši, neřeš to! Hlavním tématem je nanochirurgie.
Vladimír Fryvaldský: No a jak to ví Jura?
Marika Klocová: Vydedukoval to podle příprav, co si dělala Húsková před odjezdem. Nevím, prostě na to přišel.
Jan Rubeš: A jak si to z něj dostala ty?
Marika Klocová: Ženský zbraně.

Jan Rubeš: Jestli ti ten Jánošík kecal, tak ho zabiju!

(Daniel si povídá se svými svěřenci v učebně.)
Jan Rubeš: Co nás čeká zítra?
Daniel Hofman: Zítra vás čeká test. Bude to jako test u maturity, akorát s tím rozdílem, že bude těžký asi jako přijímací zkoušky do NASA. Pokud by teda NASA byla vesmírná lékařská organizace.
Marika Klocová: A jaký bude okruh otázek?
Daniel Hofman: Vidíte? To je zajímavý. Okruh otázek se dozvíte přesně v devět hodin ráno, až zasednete do lavic a dostanete tužky.
Vladimír Fryvaldský: No a jak sa teda máme připravit?
Daniel Hofman: To už záleží na vás.
Jan Rubeš: Ten jejich Robocop nás roznese na kopytech.
Vladimír Fryvaldský: Je to chodící encyklopedie.
Daniel Hofman: Fryvaldský, kdybyste byl tak chytrej, jako dokážete být vtipnej a hbitej... Tak bych byl šťastný Hofman.
(Daniel odchází z učebny.)
Jan Rubeš: Sakra, na ten test se nemáme jak připravit. Proti tomu, co předvádí ten robot nemáme šanci.
Vladimír Fryvaldský: To jsou teda druhohory.
Marika Klocová: Co to meleš?
Vladimír Fryvaldský: Druhohory, období Jury.

Vladimír Fryvaldský: Tam někdo normálně trtká, ne?

(Kadeti se chystají jít za Danielem a snaží se Jana přesvědčit, ať jde s nimi.)
Eva Dvořáková: Tys neslyšel, že kdo na tu diagnózu nepřijde, tak stráví noc na cvičáku?
Jan Rubeš: No ty vole! Ještě tohle k tomu.
Eva Dvořáková: Takže jestli s náma nepůjdeš, tak ji strávíš s tou nejkyselejší prdelí, která stejně na nic nepřijde.
Jan Rubeš: Jako se Sašou?
Eva Dvořáková: Jo. Celou dobu nás jenom ponižuje a uráží. Tak ji to nandáme. Dáme jí na prdel jako tým.

(Frekventanti se snaží přijít na diagnózu.)
Eva Dvořáková: Tak co, Sašo? Jdeš do toho?
Alexandra Růžičková: To by se ti líbilo, co? Já chápu, že bych pro vás byla přínos, ale vy pro mě teda rozhodně ne. Fakt nepotřebuju tahat takhle těžkou kouli u nohy.
Marika Klocová: Stačilo říct ne.
Eva Dvořáková: To snad není možný.

(Hofmanovi se hádají.)
Daniel Hofman: Ale já přece nemůžu za to, že Žák je kloaka.
Alice Hofmanová: Cože je?
Daniel Hofman: Slepičí prdel!

(Daniel oznamuje frekventantům, že absolvují seskok s padákem.)
Eva Dvořáková: Ale já jsem ještě nikdy neskákala.
Daniel Hofman: Právě proto to je výcvik, Dvořáková.
Vladimír Fryvaldský: Takže to bude jenom v nějakým větrným tunelu, nebo tak?
Daniel Hofman: Vaše prdel pozná větrný tunel, Fryvaldský, jestli nepřestanete plácat blbosti!

(Kluci se baví na ubytovně.)
Jan Rubeš: No já už na pár základnách byl. A vždycky, když se někdo moc vyptával, tak z toho byl průser.
Prokop Hlinka: Jakej průser?
Jan Rubeš: No někdy i velkej. Párkrát šlo i o špionáž.

(Kadeti se dozví, že absolvují stŕelby na cvičišti.)
Alexandra Růžičková: Jaký střelby? Ty vole, zase?
Prokop Hlinka: Tak máme bejt vojáci, ne? Tak se asi budeme učit střílet.
Alexandra Růžičková: O to se nebojím. Kdybych chtěla, tak ti támhle do dveří vystřílím srdíčko. Problém je v tom, že mám jiný plány.

(Alice domlouvá kadetce Evě a její kamarádce Ester, které se hádají o pacienta.)
Alice Hofmanová: Vy jste se úplně zbláznily?
Eva Dvořáková: Omlouvám se. Ale ten pacient je můj.
Ester Kleinová: Není!
Alice Hofmanová: Dost! Vy jste v nemocnici, ne v nějaký aréně.

(David se dozvěděl, že Daniel a plukovník Vít přijali do vojenského výcviku atestované doktory.)
Daniel Hofman: Je jenom na nás, koho do kurzu přibereme. Na vás je to, koho z kurzu vyrazíme.
David Hofbauer: A nepřijde vám, že to třeba postrádá nějakou elementární férovost?
Vít Jelen: Válka není fér. Povodně, zemětřesení, epidemie. Nic z toho není fér. A my připravujeme elitní doktory pro nefér svět.
Daniel Hofman: My z toho prostě potřebujeme vytěžit maximum.

(Kadeti uzavírají pakt o neútočení.)
Marika Klocová: Tak já to chtěla s těma nastrčenýma taky nejdřív vyhrotit, ale pak se ukázalo, že to nejsou naši největší nepřátelé. Honza měl pravdu. Jsou to stejný loutky, jako my.
Jan Rubeš: Pozorujou nás jako zvířátka. A baví se, když si jdeme po krku.
Vladimír Fryvaldský: Tak o tom jsme už mluvili, ne?
Jan Rubeš: Chci jim do toho prostě hodit vidle.

(Kadeti mají poradu.)
Jan Rubeš: Chci vám nabídnout pakt o neútočení. Už mám tý jejich manipulace s náma fakt plný zuby.
Eva Dvořáková: Tou manipulací myslíš to, že máme víc zabrat proti silnější konkurenci?
Jan Rubeš: Tou manipulací myslím, že chtějí, abychom se k sobě chovali prasácky. Tobě tohle přijde fér?

(Daniel a jeho kolega Vít jsou v Depotu.)
Daniel Hofman: Já už mám jenom dvě teorie. Buď to tam je samý sabotér a nebo je to banda kreténů.
Vít Jelen: A nebo je to půl na půl.
Daniel Hofman: To mi řekni, do který půlky patří Hofbauer.
Vít Jelen: Aha. Takže po dobrým to s ním nevyšlo.
Daniel Hofman: Ale, prosím tě! Existuje určitě víc prostředků, jak ho donutit, aby byl k Misi loajální. Dneska jsem mu ukázal svoji lidskou tvář.
Vít Jelen: Jo.
Daniel Hofman: Jako, že jsem nějaký člověk.
Vít Jelen: Hmm.
Daniel Hofman: Zítra mu ukážu tygří zuby. Protože se mnou nikdo vyjebávat nebude!
Vít Jelen: To jsem zvědavej, jestli vy dva najdete společnou řeč dřív, než se celý tenhle projekt rozpadne.

Eva Dvořáková: Já jsem náhradní syn ve vojenský rodině.

(Kadeti se navzájem vyslýchají v učebně. Vladimír je na řadě.)
Ondřej Stejskal: Takže, rodinná anamnéza...
Vladimír Fryvaldský: Jeden děda má rakovinu prostaty, druhej kardiostimulátor. Jedna babička hulí jako fabrika, ale je to čiperka, druhá je mrtvá.
Eva Dvořáková: To je mi líto.
Jan Rubeš: Na co zemřela?
Vladimír Fryvaldský: Eutanázie. Byla profesorka na lékařský fakultě a nějak se nechtěla kamarádit s panem Alzheimerem.
Ondřej Stejskal: A rodiče?
Vladimír Fryvaldský: Oba doktoři. Myslím, že docela fit. Táta primář, svoji erekční dysfunkci se snaží rozhejbat se sestřičkama. Máma pediatrička, tátovy sestry řeší chlastem.
(Kadeti se dívají na Vladimíra.)
Vladimír Fryvaldský: Co je? To jste chtěli slyšet, ne? Stejně si myslím, že si z nás akorát Hofman dělá prdel. Nikomu z nás nic není.

(Kadeti jsou na obědě.)
Vladimír Fryvaldský: Že prý se ukázal jako vlezdoprdel. Zkoušel to na Jelena.
Ondřej Stejskal: Ty vole! Jelen... Hofman mu říká Vítku. To nikomu neříká křestním jménem. Chápeš to?
Vladimír Fryvaldský: Vsadím se, že i svý starý říká četař Hofmanová.
Ondřej Stejskal: Má četařku, jo?
Vladimír Fryvaldský: Já nevím.
Ondřej Stejskal: Jaký to bylo s Vlachem?
Vladimír Fryvaldský: Podle všeho je to debil.
Ondřej Stejskal: Jo?
Vladimír Fryvaldský: Ale holky tady máme docela pěkný, ne?
Lenka Volfová: Tak si sedneme ke klukům, ne?
Eva Dvořáková: Máme zůstat v těch dvojicích?
Marika Klocová: Máme sledovat své doktory. Vidíš tady někde toho našeho? Ne! Takže já si sednu, kam chci.
Lenka Volfová: Čau! Můžeme k vám?
Vladimír Fryvaldský: Musíte.

(Kadeti se baví o úkolu.)
Eva Dvořáková: Tak jste se všichni uklidnili...
Marika Klocová: Asi nejsme dobří doktoři. Rozhovory ani osobní prohlídky neukázali u nikoho z nás žádnou diagnózu.
Jan Rubeš: A nebo je tu varianta, že je mezi náma agent, který měl předstírat nemoc a nedělá to.
Luděk Hnyk: No a nebo je tu varianta, že to celý je jenom psychologický experiment.