13. komnata

Když běžný televizní a filmový divák slyší jméno Dušan Klein, vybaví se mu rozvážný muž s dýmkou, který má na svém kontě desítky úspěšných filmů.

Narodil se v nešťastnou dobu na nešťastném místě, na začátku 2. světové války na východním Slovensku v židovské rodině. Nejdříve celá rodina odešla na samotu na středním Slovensku. Pak se děti skrývaly v katolickém klášteře, kde žily jako sirotci pod cizími jmény v atmosféře strachu.

Když byly Kleinovi čtyři roky, tatínek padl ve válce a kluci zůstali s maminkou sami. Maminka si vzpomněla na muže, na kterého se měla v případě nouze obrátit. Dlužil prý tatínkovi nějaké peníze. Slíbil, že dluh vrátí a že mají všichni čekat ve vrátnici kláštera v Dlouhé ulici. Místo muže ale přijelo gestapo. Byli odvezeni do Terezína. Tam žili v ghettu, ve městě obehnaném dráty, ale Dušan Klein paradoxně toto období jako dítě nevnímal jako něco strašného a neuvědomoval si, v jakém je ohrožení. Byl jedním z posledních sta židovských dětí, které nestihli nacisté z koncentračního tábora Terezín odsunout v transportech smrti.

Po osvobození se s maminkou a bratrem odstěhovali do Bratislavy, kde se setkali s mužem, který je udal gestapu. Ten člověk jim měl přidělit byt?

Málokdo ví, že Dušan Klein prožil tak dramatické dětství. Dříve o tom s nikým nemluvil, ani se syny, ani se svými přáteli. Ty o něm tohle tajemství zjistili, až když vyšla jeho životopisná kniha. Je to už sice dávno, ale vzpomínky v něm zůstávají.