13. komnata

O ženě, která se v dětství cítila jako outsider a snad proto svůj život věnovala péči o ty nejslabší.

Marie Vodičková má osm dětí, pět nebo šest psů a kocoura. Jako předsedkyni Fondu ohrožených dětí se jí podařilo "udat" do náhradních rodin kolem pěti set dětí - sourozenecké skupiny, nevidomé, těžce nemocné, s Downovým syndromem, romské, černošské, asijské. Tato žena také vymyslela síť zařízení nahrazujících rodinnou péči tam, kde ta původní selhává a dala těmto zařízením milý a pocit bezpečí budící název Klokánek.

Málokdo asi o Marii Vodičkové ví, že byla šikanovaným dítětem. Děti ve škole se jí smály, ona sama si připadala "hnusná". Dodnes vzpomíná na posměšnou přezdívku, kterou jí dali spolužáci. Nedokázala se svěřit se svým trápením rodičům ani sestře a od šikanování ji zachránila náhoda, když se s rodinou přestěhovala a přestoupila na jinou školu. Její život se od pocitu naprostého zmaru a neštěstí vyvinul překvapivě úplně opačným směrem k pomoci ostatním.

Když Marie pracovala na městské prokuratuře jako specialistka pro péči o mládež, viděla v ústavech mnoho právně volných dětí, které nikdo nechtěl. Postupně si sama odvezla z dětského domova domů osm, převážně romských dcer. Nejmladší bylo šest, nejstarší čtrnáct. Všechny děti měly za sebou pohnutý osud. Marie si je vzala domů, protože je nikdo nechtěl - většina zájemců o adopce upřednostňuje malé bílé zdravé miminko, pokud možno od vysokoškolsky vzdělaných rodičů. Dnes už jsou všechny dcery dospělé. Mají vlastní rodiny a jsou se svou "mamkou" v kontaktu. Kvůli adoptovaným dětem Marie Vodičková obětovala svůj soukromý život, nemá manžela, nemá ani vlastní biologické potomky.

Marie Vodičková také jako první poukázala na skutečnost, že je u nás ročně týráno až 40 000 dětí a několik desítek dětí útoky rodičů nepřežije. Ne všichni lidé chtějí o těchto věcech slyšet.