Anatomie života

(Sestřičky si povídají v práci.)
Helena: To jako myslí vážně? Že nemám soukromý život?
Táňa: Podle sebe soudím tebe.
Jana: Primářka je poslední dobou dost divná.
Táňa: Ona je divná pořád. Měli by to dát dohromady s Drahošem. Byli by dokonale divný pár.
Helena: Jenomže Drahošovi by trošičku vadilo, že je vdaná.
Jana: To jako vážně? Marta je vdaná?
Helena: No jasně.
Jana: V životě jsem neviděla jejího manžela.
Helena: Tak dřív sem docela často chodil. A už nechodí.

(Sestřičky mluví o pacientovi.)
Jana: Prosím tě. Přece bys tomu nevěřila.
Táňa: Ty si myslíš, že si dědek vymejšlí?
Jana: Chlapi jsou v tomhle stejní bez ohledu na věk. Předvádějí se před sebou jak malí kluci.
Táňa: I v tomhle?
Jana: Právě, že v tomhle.
(Filip přichází.)
Filip: Teda, dámy... Jak přijdu, kam přijdu, dneska je v nemocnici nějak veselo.
Jana: Bavíme se o tvým pacientovi.
Filip: Vsadím se, že vím, o kterým.
Jana: Neříkej mi, že je normální, aby sedmdesátiletej dědek pořád takhle moc ještě to... Souložil.
Filip: No samozřejmě. My, muži, když opravdu chceme, tak můžeme plodit i do stovky.
(Helena přichází.)
Helena: Kdo chce plodit do stovky?
Filip: No chlapi. A vy nám to závidíte.
Helena: No určitě.
Filip: No tak uznejte, dámy, že k nám příroda byla velkorysá.
Jana: Uznávám maximálně to, že i my, ženy máme jiný zájmy, než jenom plodit. My totiž na rozdíl od vás musíme devět měsíců v sobě výsledky toho plození nosit a pak dalších... Kolik, že ti to je?
Filip: Čtyřicet jedna.
Jana: A pak dalších čtyřicet jedna let musíme obskakovat.