Borgiové

Georges D'Amboise: Kdysi jste byl kardinálem.
Cesare Borgia: Byl jsem i biskupem.
Georges D'Amboise: A proč ta změna?
Cesare Borgia: Ztratil jsem víru.
Georges D'Amboise: V Boha?
Cesare Borgia: Jednoho rána jsem se vzbudil a uvědomil si, že není na nebesích. A svět se nezmění, pokud s tím něco neudělám.

Cesare Borgia: Je vůbec v tomhle proklatém městě něco opravdu tím, čím se zdá?

Cesare Borgia: Člověk může milovat a nenávidět, jak jsem zjistil.

Cesare Borgia: Jestli nenávidíš krásu, sestřičko, musíš nenávidět sama sebe.

Rodrigo Borgia: Víš, co o tobě říkají? Co se o tobě šeptá?
Juan Borgia: Co, otče?
Rodrigo Borgia: Že tvé postavení by víc slušelo tvému bratrovi. Chceš, abychom tyto myšlenky sdíleli?
Juan Borgia: Slib mi, že nebudeš, otče.

Rodrigo Borgia: Přišel jsi o rozum? Prolít krev manžela své matky? Zmlátit ho jako obyčejného pasáka?
Juan Borgia: Jestliže tím je, otče...
Rodrigo Borgia: Jestliže tím je, co to dělá z tebe?
Juan Borgia: Ty jsi slyšel ty klevety. Že jeden z nás byl zplozen jím a ne tebou, ne římským papežem?
Rodrigo Borgia: A ty chceš ty řeči přikrmovat? Že o tom teď mluví celý Řím?
Juan Borgia: Nechci ho v jejím domě!
Rodrigo Borgia: (křičí) Ty... Ty nechceš?

Cesare Borgia: Já tě najdu. Jako Abelard a Heloise. Můžeš najít klášterní celu, ale nikdy se neosvobodíš ode mě!
Ursula Bonadeo: Máš pravdu. Od tebe se nikdy neosvobodím.

Cesare Borgia: (k Ursule) Narodil jsem se... s poskvrnou. Znamením. Jako znamení Kainovo. Ale je to znamení mého otce, mé rodiny. Znamení Borgiů. Zkoušel jsem být jiný, než jsem. A zklamal jsem. A jestli jsem zároveň zklamal tebe, je mi to opravdu líto.

Cesare Borgia: Je to vražda bránit čest své matky? Získat svobodu pro někoho, koho bys mohl milovat... dokonce víc, než matčinu čest? Pokud ano, tak jsem se vrahem narodil.
Ursula Bonadeo: Možná ti Bůh promine, protože já si nejsem jistá, jestli to dokážu.
Cesare Borgia: Ty myslíš, že mi záleží na odpuštění Boha? Mně záleží na tvém štěstí, na tvé budoucnosti.

Niccolo Machiavelli: (k Cesarovi) Jste na kardinála příliš chytrý.

Cesare Borgia: Můžeš shledat, drahý Djeme, že nejsme vždy tak milí.

Lucrezia Borgia: A co když se můj manžel ukáže být negalantním?
Cesare Borgia: Vyříznu mu srdce příborovým nožem a předložím ti ho.

Cesare Borgia: Obávám se, drahá sestřičko, že papež od tebe nežádá lásku k budoucímu manželovi, pouze se za něj vdát.
Lucrezia Borgia: Takže láska a manželství jsou neslučitelné?
Cesare Borgia: Ne. Ale bylo mi řečeno, že jedno nepředpokládá druhé.
Lucrezia Borgia: Není to smutné, Cesare?
Cesare Borgia: Mnoho věcí v životě je smutných, sestřičko. Opět, jak mi bylo řečeno.

Cesare Borgia: Komu v tom našem Římě můžeme důvěřovat?
Micheletto: Já věřím, že důvěra musí být zasloužená, můj pane.
Cesare Borgia: Možná. A možná také už byla.

Rodrigo Borgia: (Drží v ruce červenou čepici kardinálů.) Tato červeň signalizuje, že jsi připraven prolít svou krev na obranu křesťanské víry.
Cesare Borgia: Ne, otče. (Vytrhne Rodrigovi čepici z rukou.)
Rodrigo Borgia: Jsi, můj synu, připraven prolít svou krev při obraně křesťanské víry? Já myslím, že jsi!
Cesare Borgia: Při obraně své rodiny, možná.

Rodrigo Borgia: Máš mi co říct? O nočních událostech?
Cesare Borgia: Pouze to, že tě budu ochraňovat. Ochraňovat naši rodinu. Svým vlastním životem, bude-li to třeba.

(Cesare pronáší přípitek.)
Cesare Borgia: Na opice.
kardinál Orsini: Na opice?
Cesare Borgia: Jednu chvíli ti lížou ruku, druhou ti pokoušou krk. A všichni vědí, jak to dopadne s opicí, která tě kousla.
kardinál Giuliano Della Rovere: A co jsi udělal s opicí, co kousla tebe?
(Kardinál Orsini začíná pociťovat účinky jedu ve svém víně.)
Cesare Borgia: Zakroutíš jí krkem.

(Rodrigo Borgia se vyptává, jaké vybrané lahůdky budou kardinálové jíst během konkláve.)
Rodrigo Borgia: Blahobyt kurie je to nejdůležitější. Jako pro vicekancléře je jejich zdraví mým zájmem. Mens sana in corpore sano.
Johannes Burchart: Myslím, že Svatý Augustin by s vámi mohl nesouhlasit. On vychvaloval přednost půstu.
Rodrigo Borgia: Svatý Augustin nikdy nemusel volit v konkláve.

Rodrigo Borgia: (O svém mrtvém synu Juanovi.) Kdo by něco takového udělal? Kdo by se opovážil? Kdo by mu chtěl způsobit bolest?
Lucrezia Borgia: (Tiše a hledíc na Juanovo mrtvé tělo.) Kdokoliv z těch, kterým ublížil.
Rodrigo Borgia: Cože? Cos to řekla?
Lucrezia Borgia: Nic, otče.
Rodrigo Borgia: Cos to řekla?
Lucrezia Borgia: Ptal jsi se, kdo by něco takového udělal. Odpověď je hodně lidí, otče. Hodně lidí.
Rodrigo Borgia: Tomu nerozumíme. Tady leží tvůj bratr, chladnokrevně zavražděn a ty mluvíš jako kdyby... Hodně lidí. Hodně lidí, říkáš? Počítáš sebe do toho počtu?
Lucrezia Borgia: Proč...?
Cesare Borgia: Otče!
Rodrigo Borgia: (křičí) Nech ji mluvit!
Lucrezia Borgia: (také křičí) Co chceš, abych řekla? Víš, co mi udělal! Co mi vzal! Všichni to víte. A ty jsi nic neudělal kvůli rodinné cti. Přála jsem si ho mrtvého tisíckrát. A teď chceš, abych truchlila? Je mi to líto, otče, ale nemohu. (Stoupne si po bok Cesaremu.)
Rodrigo Borgia: (na Cesareho) A ty? Byl to tvůj bratr. Neuroníš žádné slzy? Jsi snad z kamene?
Cesare Borgia: Uronil jsem je už před dlouhou dobou. Znovu a znovu. Viděl jsem ho padat a slzel jsem. Měl bys to vědět, byl jsi u toho. A přesto jsi mu byl neustále nakloněn.

Cesare Borgia: Co jsi dělal s rukama, otče?
Rodrigo Borgia: (Dívá se na své ruce špinavé od hlíny.) Pohřbili jsme našeho syna. A teď si uvědomujeme, že si za to můžeme sami.
Cesare Borgia: Otče?
Rodrigo Borgia: Ty jsi naše dílo. To, co jsi udělal, je také naše práce. Donutili jsme tě k tomu.

francouzská královna: Vy! Přišel jste jako Řek, s těmi svými dary! (Dá Cesaremu facku.) Kéž vás ta mrcha, kterou si budete brát, zadusí svou žlučí. (Další facka.) Kéž vám porodí trpaslíka, sukubu. A kéž shnijete v tom kruhu pekla, který je vyhrazený rodu Borgiů! (Chystá se znovu uhodit, ale Cesare její ruku zachytí.)
Cesare Borgia: Žádné peklo není. Ani nebe. Tenhle svět je takový, jaký si jej uděláme. (Královna odchází.) Odpusťte, pokud mým cílem tady bylo připomenout vám to. (Hladí si tvář.) Mrcha.

(Charlotte a Cesare při tanci.)
Charlotte D'Albret: A co si slibujete od manželství, Cesare Borgio?
Cesare Borgia: Titul. Dědice. Věno.
Charlotte D'Albret: A co věčná láska?
Cesare Borgia: Samozřejmě. Tu taky. Jak jsem na to mohl zapomenout? Co si od toho slibujete vy, Charlotte D'Albret?
Charlotte D'Albret: Dítě. Chci manžela, jehož postava slibuje, že je pohledný.
Cesare Borgia: A co věčná láska?
Charlotte D'Albret: (Usměje se.) Děkuji, že jste mi to připomněl. Tu taky.

Lucrezia Borgia: Tak toto je Neapol.
Alfonso Aragonský: Musíš ji nazývat domovem.
Lucrezia Borgia: Udělá to z ní domov?

Rodrigo Borgia: (k Cesaremu) Jsi příliš jako já. Člověk cítí méně náklonnosti ke svému odrazu.

(Cesare se zpovídá otci ze zabití svého bratra Juana.)
Cesare Borgia: Jedná se o to, že jsem vzal na svou zodpovědnost čin, který se nikdo neodvážil spáchat, přesto jeho spáchání vyhovuje všem.