Sto roků samoty

Sto roků samoty

Kdyby nejslavnější kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez v roce 1967 neuvedl do knihkupectví svůj nejznámější literární počin, pravděpodobně by o několik dekád později západní popkulturu neovládlo fantasy. Postmodernistický žánr a umělecký směr "magický realismus" otevřel mainstreamovým čtenářům novou cestu k mýtům, folkloru, nadpřirozenu a snění nad věcmi, které nemusejí být logické či opravdové, a přesto vyvolávají zvědavost a touhu.

Úvod jeho nejslavnějšího díla a globálního bestselleru s multigeneračním přesahem jej napadl v roce 1965, když byl s rodinou na dovolené v Acapulcu. Otočil tehdy auto, požádal manželku, aby se postarala o rodinu, odjel domů a dalších osmnáct měsíců psal horečně stránku za stránkou. Částečnou inspirací mu přitom při vyprávění byly kolumbijské dějiny, případně novinářské zážitky, primárně ale vycházel ze vzpomínek svých prarodičů, kteří zažili kolumbijskou "tisícidenní" občanskou válku. A slovutná fiktivní vesnice Macondo je do jisté míry odrazem města Aracataca, kde trávil svoje dětství.

Jednou bude i led

V Macondu, kde se občas dějí zázraky a kam jednou za dlouhou dobu přicházejí s létajícími koberci cikáni vedení čarovným prorokem Melquíadem, žijí Buendíové, sedm generací políbeného a prokletého rodu. A být jen na Márquezovi, nikdy by se hlavní hrdinové jeho výjimečné rodinné ságy nedostali filmařům do ruky. Po celý život se bránil audiovizuálnímu zpracování. Nevěřil, že by někdo dokázal celou epopej stlačit do pár desítek kinematografických minut, a seriálový svět tehdy nebyl na rodinu Buendíů ani zdaleka připraven. V roce 2014 každopádně Márquez zemřel a jeho rodina už na prodej práv nahlížela výrazně pragmatičtěji. V roce 2019 pak klání o žádanou látku vyhrál Netflix. I ten se ale musel sklonit před požadavky správců spisovatelovy pozůstalosti. Od počátku bylo jasně dáno, že natáčení musí probíhat v Kolumbii, s kolumbijskými herci a ve španělštině. A nakonec z regionu latinské Ameriky vzešel i režisérský tandem, který však napovídá, že si Netflix rozhodně pohlídal stravitelnost seriálu pro západní diváky.

Zatímco medellínská režisérka Laura Mora Ortega už předplatitelům rudého N v minulosti představila pozoruhodný mystery seriál Zelená hranice, její osvědčený kolega Alex García López, původem z Argentiny, se podílel třeba i na projektech Star Wars: Akolytka, Misfits: Zmetci, Utopia, Daredevil nebo Kovboj Bebop: Lovec odměn.

Jak je již známo, diváci Netflixu mají možnost zhlédnout i nový celovečerní snímek Pedro Páramo, natočený dle knihy mexického spisovatele Juana Rulfa. Tato sbírka povídek, jež u nás vyšla pod názvem Llano v plamenech, taktéž posloužila Márquezovi jako jeden z důležitých inspiračních zdrojů. A proč má film tak nízké hodnocení? Není extra divácky přívětivý. Jedná se o velmi hutné náročné artové psychologické drama, zaměřené na smrt a lidské zlo, navíc nahodile přeskakující v čase, a tím pádem vyžadující značnou pozornost. Jeho poetičnost, vizualita a magická atmosféra ale rozhodně stojí za to.

Projekt pro tisíce rukou

Během castingu, svolaného v polovině roku 2022, se o pětadvacet ústředních rolí ucházelo 10 000 zájemců. Jen 30% z obsazených partů přitom tvoří profesionální herci, které navíc doprovází na 20 000 komparsistů. Samo natáčení Sto roků samoty pak probíhalo od května do prosince 2023, pochopitelně v Kolumbii, a to v departementech La Guajira, Magdalena, Cesar, Cundinamarca a Tolima. Macondo přitom vyrostlo nedaleko města Alvarado a na jeho stavbě se podílelo přes tisíc dělníků. Bylo totiž třeba vybudovat (a postupně rozvíjet) hned čtyři varianty Maconda, aby odpovídalo podobě osídlení v souladu s postupujícím dějem. Nábytek byl vykoupen z místních starožitnictví a o tvorbu látek, dekorací a doplňků se postarali lokální umělci.