Laura Cereta: Nebyl jsi sám sebou, když jsi to udělal. Girolamo: Co když ano? Co když ten vrah je mé skutečné já? Laura Cereta: Nemožné. Girolamo: Jak si můžeš být tak jistá? Laura Cereta: Protože bych nemohla milovat vraha.
Nico: Vypadáte dobře, Vlade. Vlad: Překvapuje vás to? Zo: Když jsme vás viděli naposledy, hořel jste. Vlad: Mé maso nehoří. Nico: Spadl jste. Vlad: Mé kosti se nelámou. Nico: Ta ztráta krve.... Vlad: Dostává se mi tolik krve, kolik potřebuji.
Nico: "Drahý Vlade, převznešený napichovači, prosím, nezabíjejte nás. Hledáme... Prosím, nezabíjejte nás"? Tohle je ten tvůj zasranej plán? Poslat Vladovi vzkaz? Běž do hajzlu, Zo! Zo: Nemůže mu jen tak zaklepat na dveře, nemyslíš? Leo ho zapálil. Pamatuješ? Vyrazili jsme ho z okna obřím krucifixem.
Lorenzo: Když jsi byla naživu, bral jsem tě jako samozřejmost. Teď, když jsi pryč, nemůžu na tebe přestat myslet. Vždycky jsi dokázala kritizovat moje rozhodnutí, zatímco jsi mě jedním dechem povzbuzovala. Kéž bys mě mohla povzbuzovat i teď. Protože jsem učinil rozhodnutí, má drahá, která jsou přinejlepším radikální a při nejhorším smrtelná.
Girolamo: Lorenzo de Medici. Lorenzo: Hrabě Riario. Přišel jste mě zabít? Opravdu si myslíte, že by to pomohlo oživit vaši skomírající výpravu? Girolamo: Nepřišel jsem sem zabíjet, ale doznat se. Kát se za své hříchy. Vaši ženu nezavraždil turecký vrah. Byl jsem to já. Já ji připravil o život.
Zo: Vlad. Syn Draka. Vůdce Řádu Draka, kníže zasraný temnoty. A muž, kterého ty jsi okradl, já ho otrávil a společně jsme ho zapálili a vyhodili ho z okna.
Zo: I když se ti podaří překreslit svoje návrhy, kdo ty zbraně sakra bude ovládat? Leonardo: Máš pravdu. Zo: Nemohl jsi počkat, až se vrátí Nico? Bylo by skvělé, kdyby tohle tvoje rohlášení slyšel ještě někdo další.
Lorenzo: Tohle je moje město, kurva! A budu ho bránit za jakoukoli cenu! Prohlašuji, že nejsme závislí ani na Římu, ani na církvi, ani na zbytku Itálii! Od dnešního dne je Florencie zcela samostatná!
Leonardo: Nejhorší máš za sebou. Girolamo: Ne, když teď musím žít s tím, co jsem provedl. Je to určitě moudré? Leonardo: Prostě si věř. Začni znovu. Tvá další volba bude ta, která tě určí.
Leonardo: Máš svobodnou vůli, Girolamo. Můžeš se rozhodnout skrývat se ve svých můrách. Jako jsem to dělal já. Nebo se můžeš rozhodnout probudit se. Probuď se.
Zo: Leo, co to k čertu děláš? Girolamo: Řekni mu to, artisto. Řekni mu to všechno. Leonardo: Riario je Zrůda Itálie. Zabil Clarice a Dragonettiho. Ale není to jeho vina. Je nemocný. Léčím ho.
Girolamo: Pochyboval jsem o jejich rozkazech. Podezříval jsem jejich motivy. Já...Já...Nejsem jedním. Nikdy jsem nebyl. Moje srdce musí být tak černé.Moje duše tak rozpolcená krutostí. Že pro mě není spásy. Leonardo: Zachránil jsi mě. Nebo ne? Girolamo: Po tom všem, čím jsme si spolu prošili.Nemohl jsem se dívat, jak umíráš. Leonardo: Nuže. Pak ten Riario, kterého znám je stále někde uvnitř. Pořád ještě zbývá čas. Můžu tě vyléčit. Tvé tělo i duši.
Leonardo: Ty jsi tím vrahem, kterého jsem popsal. Zbožný muž, který zabíjí s lítostí, a pak své oběti naaranžuje jako díla náboženského umění. Girolamo: Proboha. Proč? Proč jsem to udělal? Leonardo: Pro slávu Labyrintu, řekl bych.