(O panence, kterou se snaží tým prodat.) Eliot: Slib mi, že tahle věc nebude nikdy na pultech obchodů. Parkerová: Ne, všechny si je nechám pro sebe. Mám je sežazený v mým skladišti. Jako armádu radosti a zlosti. Hardison: Nikdy nechtěj být sám v tom skladišti. Nikdy.
Parkerová: Vážně nám na to rodiče skočí? Nate: Jasně. Čeho se rodiče bojí nejvíc? Parkerová: Klaunů. Nate: Ne. Parkerová: Zlejch klaunů? Nate: Ne, Parkerová. Parkerová: Šílenejch klaunů, co jsou schovaní pod postelí a šeptají tvoje jméno? Nate: Ne.
Nate: Nemůžeme podvést šestiletý děcko. Ale koho můžeme podvést? Jeho rodiče. Hardisone, ty připravíš vědeckej základ, Eliot se vrhne na maminky. Hardison: To nemyslel doslova.
(Parkerová jako dítě na terapii.) terapeutka:(Ukáže na penenku.) A jak působí tahle? Parkerová: Vztekle. terapeutka: A tahle holčička se zmrzlinou? Parkerová: Vztekleji. terapeutka: A tihle radující se lidi na pláži? Parkerová: No, ti by mohli být... Určitě vzteklí.
(Sophie radí svému žákovi, jak dobře nabízet hračku.) Zachary: Bože. Vy mi tak rozumíte. Až vyhraju prvního Oscara, tak ho pojmenuji po vás, slečno Devereauxová. Všem poděkuji a pak řeknu: "Tohle není ledasjaký Oscar. Je to Devereaux."
(Parkerová přinesla jinou hračku než pro jakou ji poslali.) Hardison: Kdo by sakra tuhle věc dal dítěti? Parkerová: Není to věc. Je to panenka a děti milují panenky. Hardison: To není žádná panenka. Je to nějaký starý čarodějnický voodoo a nechci, aby to vůbec bylo v Lucille. Parkerová: Víš co? Co kdybych to řekla o těch jasných teniskách, cos mi poslední dobou dával? Hardison: Hej, ty jsou úžasný. Dělají tě lesklou a rychlou. Ok, tahle věc, žádný dítě by tomu nemělo být vystavený... nikdy.