Doktor Martin

(Tereza přijde večer za Martinem do ordinace.)
Tereza: Pane doktore, jestli si myslíte, že mi můžete nějak pomoci, tak to prosím vás udělejte.
Martin: Já bohužel nemám čas. Musím teď někam jít.
Tereza: Nemůžete mě tady nechat samotnou.
Martin: Samozřejmě, že vás nenechám vevnitř. Prosím.

(Tomáš si upravuje oblek.)
Martin: Se chystáte do divadla?
Tomáš: Něco daleko lepšího. To neuhádnete.
Martin: Já nechci hádat.
Tomáš: Tak to aspoň zkuste.
Martin: Ne.
Tomáš: Chystám se Julii požádat o ruku.
Martin: To proto že už se znáte celých pět dní?
Tomáš: Když potkáte tu pravou, tak to víte ve vteřině a nemá cenu čekat.

Lída: Doktore, jestli se mnou máte nějaký problém, tak fajn, už jsem si na to zvykla. Ale Terezu z toho laskavě vynechte, ona za nic nemůže.
Martin: Nevím, o čem mluvíte.
Lída: Víte, já už se nehodlám všem omlouvat za to vaše neurvalé chování.
Martin: Tak se neomlouvejte, nikdo se vás o to neprosí.
Lída: Panebože, proč pořád musíte být takový morous? I když jednáte s pacienty. To se na ně aspoň někdy nemůžete usmát? Nebo si s nimi popovídat?
Martin: Nemocní, Lído, potřebují doktora, který ví, co dělá. Ne doktora, který se umí smát.
Lída: Vy víte, o čem mluvím. Prosím vás, prosím vás, aspoň jednou, jenom jednou připusťte, že tušíte, co se vám snažím naznačit.
Martin: Upřímně je pro mě většinou docela těžké pochopit vaše náznaky. Jen málo z toho, co děláte a říkáte, mi dává nějaký smysl.
Lída: Nemyslíte, že je čas zajít třeba na víno a všechno si vyjasnit, vyříkat? Víte, já už se nechci hádat kvůli prkotinám.
Martin: Jasně. Dobře.

(Irena se objímá s Romanem.)
Martin: (Vyprovází pacientku.) Až budete mít výsledky, zavolejte Ireně a dohodněte si další návštěvu. Pokud na vás tedy zrovna bude mít čas. Neměla byste se se svým přítelem objímat někde jinde?
Irena: Ale to je Roman.
Martin: Aha, už jsme měli tu čest.
Irena: On je náčelník.
Martin: Gratuluju.
Roman: Dobrovolných hasičů, tady v Protějově.
Martin: Zavolám, kdyby hořelo.
Roman: Doktore, budeme potřebovat potvrzení. (Ireně) Že jseš fit, rozumíš? I když nejradši bych si tě prohlídnul sám.
Martin: Vy si radši hleďte svého.
Miloš: Jo.

(Martinovi zemřela pod rukama pacientka, paní Prokopová.)
Martin: Je to smutné, ale život jde dál. Teda ne ten paní Prokopové, samozřejmě.
Marie: Někdy si říkám, jestli máš v sobě aspoň kouska citu.
Martin: Co myslíš?
Marie: Uvědomuješ si, co řikáš? A jak jsi mluvil s Bohumilem? On nestál o úmrtní list. Šlo o to, aby jsi si s ním sednul a lidsky mu vysvětlil, co se stalo s jeho ženou.
Martin: Sraženina ze srdce se jí tepnou dostala do mozku a umřela.

(Martin chvatem odchází od pacientky.)
pacientka: A to je jako všechno?
Martin: Kdybyste nebyla líná přečíst si příbalový leták, nemusíte mě dvakrát denně volat.
pacientka: Cože?