Během hodiny v dětské školce začne učitelka Rebecca Adler plést slova, není schopná mluvit. Následně se zhroutí. Je odvezena do nemocnice, na oddělení doktora House a jeho týmu. Ten je přijme jen proto, že ji doktor Wilson vydává za svou příbuznou. Dlouho se nemůže přijít na to, co způsobuje zdravotní potíže 29-leté učitelky. Po nasazení léků se její stav zlepší, ale po krátké době zase zhoršuje. Rebeca odmítá další léčbu s tím, že chce zemřít v klidu domova. House se snaží jí to rozmluvit, ale nedaří se.
Pozor následuje podrobný obsah včetně spoilerů
Během hodiny v dětské školce začne učitelka Rebecca Adler plést slova, není schopná mluvit. Následně se zhroutí. Je odvezena do nemocnice, na oddělení doktora House a jeho týmu. Ten je přijme jen proto, že ji doktor Wilson vydává za svou příbuznou. Dlouho se nemůže přijít na to, co způsobuje zdravotní potíže 29-leté učitelky. Po nasazení léků se její stav zlepší, ale po krátké době zase zhoršuje. Rebeca odmítá další léčbu s tím, že chce zemřít v klidu domova. House se snaží jí to rozmluvit, ale nedaří se. V poslední chvílí dostává nápad. Co když je to tasemnice? Po provedeném vyšetření, které jeho diagnózu potrvdí, dostává Rebeca léky a její stav se definitivně zlepšuje.
Při natáčení pilotního dílu Hugh prošel omylem skleněnou zástěnou. Tři řezné ranky v obličeji mu museli v nemocnici sešít svorkami. Naštěstí byl pátek a přes víkend se to zahojilo natolik, že v pondělí se to dalo při natáčení zamaskovat.
(House vysvětluje, proč nemluví s pacienty.) House: Když s nimi nebudeme mluvit, nebudou nám moct lhát a my nebudeme moct lhát jim. Lidskost se přeceňuje.
House: Vidíš to? Kvůli té holi si všichni myslí, že jsem pacient. Wilson: Tak nos ten bílý plášť jako my ostatní. House: Nechci, aby si mysleli, že jsem doktor. Wilson: Víš, že vedení může mít s tímhle postojem problém? House: Ehh, lidi nechtějí nemocného doktora. Wilson: To je fér. Taky nemám rád zdravé pacienty.
Rebeka Adler: Chci umřít s trochou důstojnosti. Gregory House: Nic takového neexistuje. Naše těla se rozpadají. Někdy, když je nám devadesát, někdy dřív než se narodíme, ale vždy se tak stane a není v tom žádná důstojnost. Je mi jedno, že nemůžete chodit, vidět, utřít si svůj zadek. Vždy je to ošklivé. Vždy. S důstojností můžeme žít, ne umřít.