Etiketa

Správný gentleman a správná dáma mají dva zimní kabáty a jeden lehčí.

Příručí: „Co tady chcete?“
Holmes: „Jen klid, mladíku…“
Watson: „Žádný strach – byli jsme jen přivoláni k případu. Jedná se prý o nějaké záhadné zmizení!“
Příručí: „No to ano, jsou pryč skoro všechny.“
Watson: „Všechny? Kolik jich bylo?“
Příručí: „Spousta. Zůstal nám tu od každého vlastně jen jeden.“
Watson: „Jen jeden? Jeden - co?“
Příručí: „No, kabát. Ukradli nám spoustu převlečníků, plášťů a kabátů.“
Holmes: „Takže to nebyl únos nebo vražda?“
Holmes: „Tak to ovšem…“
Příručí: „Počkejte – vám to je lhostejné? Zrovna vám, který jste oblečený v takovém krásném haveloku? Jak by vám bylo, kdyby vám ho ukradli?“
Holmes: „Jak jste to říkal? Havelok?“
Příručí: „Ano, podle generála Havelocka.“
Holmes: „A to vy tady prodáváte? Možná bych už potřeboval nový…“
Příručí: „No jenže… nám jaksi teďka všechny ukradli. Možná tady zbyl nějaký jeden kousek. Ale podívejte, tady ten krásný duffel-coat! Ten by se vám líbil. Má i kapucu.“
Holmes: „To je velbloudí srst?“
Příručí: „Samozřejmě. A jako většina kabátů má původ na britských ostrovech. Dnes je oblíbený pro svůj sportovní střih.“
Holmes: „Watsone, nechcete si koupit taky takový?“
Watson: „Já? Ne ne. Já zůstanu věrný svému macintoshi - společenský kabát, je podobný jako raincoat, tady zrovna jeden máme. Povšimněte si, že jsou to kabáty v podstatě univerzální, ale nejvíce se opravdu hodí do společnosti. Do terénu používám nejraději tento trenčkot.“
Holmes: „Tohle je raglán.“
Watson: „To je velmi vžitý, nicméně nesprávný, název pro kabát. Raglán je způsob vsazení rukávů.“
Příručí: „Ano, samozřejmě tyto kabáty jsou praktické, ale mám tady například crombie coat. A ten už je jasně společenský. Liší se od těch kabátů fazónou límce a klop.“
Holmes: „A jakou předpovídáte takovému množství kabátů budoucnost? Ale buďte obezřetný, doktor Watson je věštec.“
Příručí: „Já bych řekl, že v dnešní době se ještě kabáty rozlišují podle použitého materiálu, střihu, způsobu vsazení rukávů a podobně, v budoucnu se tyto rozdíly setřou a budou se různě kombinovat.“
Watson: „Máte pravdu, vidím zvláštní společnost v restauraci za sto let.“
P. Studenovský: „Všechny kabáty a pláště z toho obchodu ukradli, navíc vedoucí té prodejny se zhroutil a není schopen vypovídat.“


Symbolika plášťů
Tomáš: „Ahoj.“
Marie: „Ahoj.“
L. Špaček: „Vidím, že máte málo času; budu stručný.“
Tomáš: „Jak to poznal?“
Marie: „Netuším.“
Plášť má svou symboliku. Plášť je ochrana, úkryt. Oblékneme-li si plášť, odcházíme, ponecháme-li si kabát, váháme, jestli zůstaneme, svlékneme-li si ho, dáváme najevo, že zůstáváme.
L. Špaček: „Děkuji, že sis na mě našel čas.“

Když někam položíme plášť, místo je obsazeno, jako bychom tam seděli sami. V kavárně, v restauraci, či v kině pláště a kabáty odkládáme do šatny a nebo na věšáky. Obložit jimi okolní stoly a židle je bezohledné a koneckonců i neestetické.

Plášť má ladit s oděvem, který máme na sobě, to se nám vždycky nemusí podařit, tolik kabátů třeba ani nemáme. Ale péřovku ke smokingu nebo večerním šatům – to rozhodně nikdy!


Ve společnosti si nejsme všichni rovni
Muž: „Dovolíte, šéfe?“

L. Špaček: „Muž pomáhá do pláště dámě, mladší pomáhá staršímu, jen s nadřízenými je problém, nevypadá to dobře.“

Častou chybu dělají muži, když ve snaze pomoci dámě drží kabát tak vysoko, že se dáma vůbec nemůže obléknout. Je to pohodlné pro muže, nikoliv pro ženu. Plášť musíme držet mnohem níž tak, aby se žena mohla komfortně obléci.


Základ šatníku
L. Špaček: „Správný gentleman a správná dáma mají dva zimní kabáty a jeden lehčí na jaro nebo na podzim.“
Helena: „Ahoj.“
P. Studenovský: „Ahoj, prosím vás, já se jdu omluvit. My přijdeme k Tomášovi později. Já jsem zjistil, že Zita samozřejmě jako obvykle zapomněla koupit dárek, takže musíme jít koupit dárek. A co vy tady děláte?“
Helena: „Ale Láďa mě tady poučuje, že správný gentleman a správná dáma mají mít dva zimní a jeden letní kabát.“
P. Studenovský: „Ano, dohromady tři. To já mám: první, druhý, třetí.“
L. Špaček: „Myslel jsem ve skříni. Jsi dokonalý gentleman! Vidím společenský kabát s raglánovým rukávem.“
P. Studenovský: „Ten nosím jen do opery a k Tomášovi.“
L. Špaček: „Neformální zimní kabát.“
P. Studenovský: „To jsem myslel, kdybychom se zastavili někde v podniku na skleničku.“
L. Špaček: „A lehký trenčkot.“
P. Studenovský: „Tak to mě zase napadlo, kdyby nečekaně udeřilo jaro. Tak abych byl připraven. Uvažoval jsem ještě o bundě, to by také šlo, ne?“
L. Špaček: „Proč by ne, klasická parka, v té chodil za revoluce i prezident.“
P. Studenovský: „Dobrá, dobrá. Vrať mi kabáty, já musím utíkat pro ten dárek.“
L. Špaček: „Počkej, ten je můj.“
P. Studenovský: „Aha, ten je tvůj, tak ahoj.“
Helena: „Ahoj.“
L. Špaček: „Počkej, všechno dolů! “
Helena: „Proč?“
L. Špaček: „Teď jsem si vzpomněl, že u Tomáše s Marií…“


Co s kabáty na návštěvě
Všichni: „Ahoj.“
Tomáš s Marií: „Pojďte dál, už na vás čekáme.“
Helena: „Jé, co to máš na hlavě.“
Tomáš: „Máslo?“
Marie: „Proč jste tak nalehko, vždyť je tam hrozná zima?“
Helenka: „No, víme, že nemáte dost místa na kabáty, tak jsme šli radši bez nich.“
Marie: „Tady se jich ještě vejde.“
L. Špaček: „Hostitel by měl počítat s tím, že je-li venku chladno, hosté přijdou v kabátech, a jestliže se umíme postarat o hosty, měli bychom se umět postarat i o jejich svršky. A to jsem ještě Tomášovi neprozradil, že podle předpovědi má začít pršet.“


Deštníky - jak je nosit
Zita: „Ahoj.“
P. Studenovský: „Ahoj.“
Zita: „Co tady blbneš s tím deštníkem?“
P. Studenovský: „Hlásili, že bude pršet.“
Zita: „Jo, ale svítí sluníčko.“
P. Studenovský: „Ale hlásili, že bude pršet. Navíc musíme divákům ukázat, jakých chyb se neměli dopouštět muži a ženy jdou-li spolu pod deštníkem.“
L. Špaček: „Já vám s tím deštěm trochu pomohu.“
P. Studenovský: „To není zapotřebí, my si to tak nějak umíme představit. Jste velmi laskav. Můžeme začít s nácvikem.“
Zita: „Petře, počkej, počkej, kam jdeš? Na mě prší!“
P. Studenovský: „Vidíš, to je první chyba, žena se do muže zavěsí, aby mu usnadnila manipulaci a aby nezmokla.“
Zita: „Tak jo, tak ten deštník aspoň nes nade mnou? Nebo ukaž, já si ho radši vezmu sama.“
P. Studenovský: „Ne, deštník vždy nese muž, pochopitelně, máš správnou připomínku, že by měl především vykrývat prostor nad hlavou dámy, aby ona nezmokla.“
Zita: „Hele hele, podívej! To je ředitel se svojí sekretářkou – a jak jsou do sebe zavěšeni, co? To je padouch! Tedy vy jste všichni stejní!“
P. Studenovský: „Dobrý den.“
Zita: „Dobrý den, pane řediteli.“
P. Studenovský: „Zito, ty mu křivdíš. Jestliže prší a muž nese deštník, i cizí žena se do něj může zavěsit, aby mu právě usnadnila manipulaci s deštníkem, nepovažuje se to za žádnou důvěrnost.“


Deštníky - na návštěvě
Tomáš a Marie: „Ahoj. Copak nám nesete?“
P. Studenovský: „No neseme vám, přátelé, totéž, co jste přinesli minule vy k nám.“
Tomáš: „Nic?“
Tomáš a Marie: „Nezmokli jste?“
P. Studenovský: „No nezmokli jsme, my máme deštník, ale ten deštník je úplně mokrý, takže bysme ho někam… Vy jste mívali koupelnu…“
Tomáš: „Opláchneš se v kuchyni.“
P. Studenovský: „Nejde o opláchnutí, jde o to, že ten deštník je úplně mokrý, kape z něj voda, co s ním uděláte? No, teď jste v rozpacích, protože nevíte, co s mokrým deštníkem, my vám z těch rozpaků ale pomůžeme. My jsme vám totiž přece jenom něco přinesli. Zito, ukaž jim to.“
Tomáš: „Jé, tubus na víno.“
P. Studenovský: „Ne, Tomáši, to není tubus na víno. My jsme si se Zitou nedávno koupili praktický stojan na deštníky, a protože si uvědomujeme, jaký to bývá problém doma s návštěvami, když venku prší, tak jsme jeden koupili i vám. Návod k tomu nedali, ale vidíte, manipulace je snadná.“
Tomáš a Marie: „Děkujeme.“


Kožichy
Helenka: „Jé, tenhle je krásný, ten by se mi líbil.“
L. Špaček: „A je dost moderní?“
Prodavačka: „Kožichy tolik nepodléhají módě, pracují s nejstaršími materiály lidského odívání a proto jsou konzervativní, ale pokud chcete vyzkoušet něco výraznějšího, můžete například tenhle.“
L. Špaček: „Tak schválně, jestli mi budete slušet. Ještě před padesáti lety byl kožich na muži symbolem bohatství, dnes působí spíše výstředně a tudíž ne společensky. Jdete jako na zavolanou. Podobné je to i s koženými kabáty, ne každému padnou.“
Muž: „Etiketní policie, půjdete s námi.“
Helenka: „To přece není zločin, on si ten kožich jenom zkoušel, nechte ho pusťte ho.“
L. Špaček: „Za výstřednost se platí.“
Prodavačka: „No a za kožich se neplatí?“
L. Špaček: „Nashledanou. Příště. Možná.“