Etiketa

Už naši předkové rozeznávali korespondenci soukromou, osobní a úřední, oficiální.

L. Špaček: „Dobrý den. Co je psáno, to je dáno.“

Psané slovo zůstává, je trvalé a má hluboký význam. Písmo je mladší sestra řeči. Vzniklo tehdy, když lidé pocítili potřebu předávat si informace zprostředkovaně. A korespondence je důležitým nástrojem písemného styku.

Právě jsem dopsal pohled Helence do lázní. Psaní rukou má své výhody a nevýhody, z dnešního pohledu převažují spíše nevýhody.

Tomáš: „Chci se smát však v očích mám jen smutný pláč. Tančil bych leč nemám s kým, v temnotě sám tiše dlím. Nebo sním? Sním.“
Jana: „Tančil bych leč nemám s kým, v temnotě s tebou být smím?“

L. Špaček: „Už naši předkové rozeznávali korespondenci soukromou, osobní a úřední, oficiální. Všechny dopisy ovšem museli psát rukou. Dnes píšeme rukou už jen korespondenci velmi soukromou. Všechny ostatní typy korespondence, obchodní, úřední, píšeme na počítači.“
Kolega: „Pane Špačku, přišel Vám dopis.“
L. Špaček: „Děkuji. Další pochvalný dopis od diváka Etikety. Nevěřili byste, kolik pochvalných dopisů náš pořad dostává. Dokonce jeden z diváků, byl to pan Hruška z Valašského Meziříčí, označil náš pořad za geniální. Píše nám pan Valášek z Kroměříže: vážený pane Špačku, všiml jsem si, že v díle Korespondence otevíráte obálku prstem. Je to tak v pořádku? Musím se omluvit panu Valáškovi. Není to v pořádku. Dopis otevíráme pouze nožem na dopisy. Tím je zaručeno, že nepoškodíme obálku i s důležitými údaji, které budeme potřebovat při odpovědi.“


Úřední dopis
L. Špaček: „Copak Petře, co je?“
Petr: „Ale, já mám depresi, já tady píšu dopis a nejde mi to. A pořád musím myslet na svýho bratrance.“
L. Špaček: „Co se mu stalo?“
Petr: „On byl úředník a psal dopis…“
Bratranec: „Jejda, to jsem tam dneska udělal chyb. Musím to rychle smazat, než přijde šéf. Tak a teď jsem to odeslal. Ano? Cože? Padáka?“
Petr: „Vyhodili ho za chyby v dopisu.“
L. Špaček: „Při troše pečlivosti to je úplně zbytečné. Navíc počítačové programy dnes umožňují automatické korekce pravopisných chyb. Ale chyby nejsou jenom pravopisné. Mohou to být překlepy nebo chyby tvaroslovné nebo stylistické. Tak podíváme se na ten tvůj dopis, co říkáš?“
Petr: „To budu rád.“
L. Špaček: „Jsem bývalý pedagog. Začneme adresou. Adresa odesílatele se píše vždy doleva nahoru. Pod ní je adresa adresáta. Datum v soukromých dopisech píšeme tak, že měsíc vždy vypisujeme slovem, nikoliv číslicí. Pozor na oslovení, oslovujeme vždy pátým pádem, nikoliv tedy „Vážený pane ministr“, ale „Vážený pane ministře“. A oslovení oddělujeme vždycky čárkami, na obou stranách. Věřím, čárka, vážený pane ministře, čárka a tak dál. Odstavce zarovnáváme s okrajem. Kterým?“
Petr: „Doprava?“
L. Špaček: „Ne. S hranou levého okraje.“
Petr: „Doleva.“
L. Špaček: „Pět odklepů na začátku každého odstavce. A pozor na výraz úcty. Zájmena Vás, Vašemu, Vaším, píšeme s velkým „V“. A ještě poslední věc, pod vlastnoručním podpisem u osobních dopisů už netiskneme jméno a příjmení.“
Petr: „Tak já to škrtnu. Bych to moh rovnou vopravit, ne? Je!“
L. Špaček: „Petře, tys to odeslal.“
Petr: „Jako bratranec. No. Tak teď už je to jedno, ale myslíš, že bys mi moh poradit ještě se soukromým dopisem?“


Soukromý dopis
L. Špaček: „To píšeš firmě?“
Petr: „Soukromě.“
L. Špaček: „No. Tak adresu máš v pořádku. Datum, říkali jsme, že raději měsíc…“
Petr: „Slovem.“
L. Špaček: „Ano. Ještě je praktické, Petře, do adresy uvést i e-mailovou adresu. Bylo by rychlejší, kdyby ti odpověděli e-mailem a ta věc by se vyřídila pružněji. Chybí ti tady oslovení, i firmu musíme nějak oslovit. Jak bys ji oslovil, když nemáš vlastně nikoho konkrétního, komu to píšeš?“
Petr: „Vážená firmo?“
L. Špaček: „Spíš „Vážení“ nebo „Vážené dámy, vážení pánové“. A ještě jedna věc, závěr. Máš tady „Na shledanou“. To se hodí spíše do osobního styku, při osobním rozloučení. Sem bych raději napsal třeba „S pozdravem“, „S úctou“ a podobně. Ale jedna věc je důležitá. Všimni si, že používáš v jednom jediném dopise tří různých typů písma. Vždycky by dopis měl být psán jedním typem písma. Pokud potřebuješ zvýraznit nějaký výraz, nějaký údaj, budiž, můžeš ho napsat tučně nebo kurzívou, ale v žádném případě nesníš propadnout jakési umělecké tvořivosti a nadšení z toho, kolik najdeš v počítači různých typů písma.“
Petr: „Tam je jich hodně, no.“


Osobní dopis (kamarádovi)
L. Špaček: „A tady máš ještě něco, co to je?“
Petr: „To je dopis kamarádovi. A asi jsem ho taky pokazil.“
L. Špaček: „Tak takový velmi soukromý, osobní dopis kamarádovi, nemůžeš moc pokazit. Tady můžeš použít výrazy jako tady čtu třeba „fajn“ a podobně a je to velmi neformální. Ale pozor, i soukromý dopis musíš členit na odstavce, tak jako všechny ostatní dopisy musí mít svůj úvod, hlavní stať, závěr a to se projeví i v grafickém členění. A ještě jedna věc: post scriptum, PS, je opravdu už jenom taková douška na závěr, neměla by obsahovat žádný důležitý údaj, ten by měl být spíš uprostřed textu. Tak já myslím, že teď už budeš psát dopisy úplně bez chyby.“
Petr: „Haló? K panu řediteli. Ihned. Ano. Mám jít k panu řediteli. Ihned.“
L. Špaček: „To bude v pořádku.“
Petr: „Já tam nepudu!“
L. Špaček: „Vzmuž se!“

Nepodceňujme korespondenci jako jednu z důležitých forem komunikace mezi lidmi. Jakkoliv nám dnešní moderní technika usnadňuje vedení písemností, způsob, jakým korespondujeme, hodně vypovídá o tom, jaký je náš vztah k ostatním lidem.

L. Špaček: „Tak co?“
Petr: „Vzhledem k příkladnému vedené korespondence jsem byl povýšen, takže jsem teď také tvůj vedoucí.“
L. Špaček: „Tak to ti blahopřeji.“
Petr: „No to je v pořádku, to je v pořádku. Mimochodem jsme sice přátelé, ale asi by bylo dobré, kdybys mi před cizími lidmi vykal.“
L. Špaček: „Dobře. Na shledanou.“