Etiketa

Zdravotní škodlivost kouření, ať už aktivního nebo pasivního, byla prokázána dávno, tím se zabývat nemusíme.

L. Špaček: „S kouřením jsou ve společnosti čím dál větší potíže. Zdravotní škodlivost kouření, ať už aktivního nebo pasivního, byla prokázána dávno, tím se zabývat nemusíme. Podívejme se spíš na to, jak se s touto formou toxikomanie vyrovnat ve společenském styku.“

Dnes je takřka neuvěřitelná vzpomínka na doby, kdy se smělo kouřit v kině či divadle. Donedávna mohli kuřáci holdovat své vášni i v letadle. Dnes je kouření ve společnosti výjimečné, či spíše vyloučené. Soustředíme se obzvlášť na prohřešky nepolepšitelných kuřáků.

Muž: „Není vám nic, nepotřebujete pomoc?“
Petr: „Sirky, máte sirky?“
L. Špaček: „Tohle je zřejmě jeden z nich. Na ulici to tolik nevadí, ale ve společnosti?“


V restauraci
Petr: „To bylo v den, kdy měl můj tatínek pětašedesáté narozeniny. Dobrou chuť. Bylo to skvělé…“
L. Špaček: „Petře!“
Petr: „Co zas?!“
L. Špaček: „Není sporu o tom, že kouřením obtěžujeme všechny lidi kolem sebe. Když už se nedokážeme zříct své vášně, měli bychom ji provozovat tak, abychom ostatním vadili co nejméně.“
Petr: „Tak moment, jsme v kuřácké restauraci a já jsem se slušně zeptal, jestli si mohu zapálit. Nikdo nic nenamítal.“
L. Špaček: „Ale kouříš do obličeje své partnerce.“
Petr: „To je pravda.“
L. Špaček: „Ten popelník by sis taky mohl přisunout blíž k sobě.“
Žena: „A nebylo by lepší nekouřit vůbec?“
Petr: „Vůbec???“
L. Špaček: „Samozřejmě, to by bylo ideální. Ale při formulování společenských pravidel musíme vycházet z toho, že stále ještě značné procento lidí kouří.“
L. Špaček: „Do místnosti nevstupujeme se zapálenou cigaretou, či dokonce doutníkem. To platí nejen pro muže, ale především pro ženy. Určitě nebudeme kouřit během jakéhokoli chodu oběda či večeře, ani mezi nimi. Jen v čistě kuřácké společností a v dobře ventilované místnosti můžeme před kávou požádat číšníka o popelník.“


Tady nejsou popelníky!
L. Špaček: „Vy klepete popel do talířku?“
Petr: „Ne, budeme ho klepat na zem , ty rozumbrado.“
Zita: „Všechno tady mají hogo fogo a zapomenou na popelníky!“
L. Špaček: „Ale oni na ně nezapomněli. Tady se nekouří.“

Klepat popel do něčeho jiného než do popelníku je nehoráznost. Tím, že zde hostitel neumístil popelníky, dal jasně najevo, že zde se nekouří.


Na návštěvě
L. Špaček: „My jsme taky rádi, že jste u nás na návštěvě, viď, Helenko?“
Helenka: „Ano, opravdu jsme moc rádi.“
Zita: „My jsme se k Vám na návštěvu moc těšili.“
Helenka: „Nevadilo by Vám, kdybych si zapálila?“
Petr: „Ne, vůbec ne.“
Zita: „No, mně není moc dobře, tak kdybys nemusela kouřit…“
Helenka: „Hmm.“
L. Špaček: „Jsme-li kuřáci a máme-li hosty, musíme se dovolit, jestli smíme kouřit.“
Petr: „Ale já bych si taky zapálil, dyť u vás se smí kouřit, ne?“
Helenka: „No ano.“
L. Špaček: „Je-li ovšem mezi námi nekuřák, otázka Smím si zapálit? patří určitě k těm nejhloupějším, které můžeme položit. A ještě něco: jestliže jako kuřáci přijdeme na návštěvu k nekuřákům, ani se neptáme, jestli smíme kouřit.“
Petr: „Jak, neptáme? Chceš říct, že když přijdu na návštěvu do nekuřácké domácnosti, že se nesmím ani zeptat, jestli si můžu zapálit?“
L. Špaček: „Ne, to je zbytečné.“
Petr: „Třeba by mi to dovolili.“
L. Špaček: „Možná, z úcty k tobě, k návštěvě, by ti to dovolili, ale ještě dlouho by na tebe vzpomínali. Protože pachová stopa v jejich bytě by jim ještě dlouho připomínala neomalenou návštěvu.“

A i když kuřáci navštíví hostitele, kteří sami kouří, holdují své vášni zdrženlivě, aby jim neudělali z bytu opiové doupě.

Příběh jako ze života
Petr: „Dovolte, abych vám vyprávěl zajímavý příběh z Ameriky. Na rohu 6. avenue a devětatřicáté ulice stál charismatický muž v elegantním tmavém obleku a kouřil.“

Kolemjdoucí muž: „Excuse me, may I ask you a question?“
Kouřící muž: „Sure.“
Kolemjdoucí: „How many cigarettes do you smoke a day?“
Muž: „About sixty.“
Kolemjdoucí: „And how many years have you been smoking?“
Muž: „More than 40.“
Kolemjdoucí: „What brand? Do you know, if you have not been smoking at all, you could own this skyscraper?“
Muž: „This one? It is mine.“

Petr: „Chápete, ten dům byl jeho, přestože kouřil, tak měl ten dům.“
L. Špaček: „Ale kdyby nekouřil, měl by ty domy dva.“


Pravidla správného kuřáka
Když už patříme do menšiny kuřáků, osvojme si alespoň některá pravidla, jak správně kouřit ve společnosti. Cigarety ostatním kuřákům nabízíme a ochotně jim připalujeme, dodržujeme přitom pořadí podle společenské významnosti: žena, starší, nadřízený.

Petr: „Promiňte, neměl byste prosím vás cigaretu? Jednu.“
Tomáš: „Neměl.“
Petr: „On by mi ve společnosti správně měl vyjít vstříc, ne?“
L. Špaček: „Cigarety ovšem neloudíme. Nemáme-li svoje a nikdo nám nenabídne, necháme si zajít chuť.“

Dáma by neměla nikdy s cigaretou v ruce vycházet na ulici. A vyhazovat nedopalky z auta, to je naprosto nepřijatelné. Stejně tak z oken kanceláře nebo bytu.

L. Špaček: „I malé děti vědí, že nedopalek může způsobit požár lesa, ale řada kuřáků jako by nevěděla, že tentýž nedopalek může způsobit požár saka či jiných částí oděvu.“
Petr: „Aaaa…!“
L. Špaček: „Rozhodně nekouříme v autě, pokud s námi kdokoliv cestuje. Ale i když jedeme sami, raději nekouříme. K nehodě může dojít snadno a její následky mohou být velmi nepříjemné.“


Doutník
Velkým obřadem je výběr a zapálení doutníku. Přichází číšník s humidorem, tedy krabicí, ve které se udržuje předepsaná vlhkost vzduchu, a nabízí hostu doutník.

Velkým barbarstvím je zapalovat si doutník jako cigaretu. Doutník zapaluje vždy číšník. Nejprve doutník zbaví obalu, poté ho zapálí, oheň rozdmýchá a nakonec ořízne hlavu doutníku. Doutník nešlukujeme ani neoklepáváme jako cigaretu. U kvalitních doutníků popel drží 2-3 centimetry, poté ho lehce otřeme o popelník. Vykouříme-li dvě třetiny, doutník odkládáme. A pozor, necháme vyhasnout.

L. Špaček: „Mnohé z toho, o čem jsme dnes hovořili, bude za pár let patřit minulosti. Kouření ze společnosti pomalu mizí a je to dobře. Na shledanou.“