Etiketa

Mnozí z nás často cestují vlakem, autobusem, letadlem, tj. prostředky hromadné dopravy.

L. Špaček: „Dobrý den! Zatím jsme byli na cestách jen pěšky, po chodnících, a taky trochu autem.“
Tomáš: „Láďo, prosím tě, ahoj, já bych se tě potřeboval nutně, ale nutně na něco zeptat.“
L. Špaček: „Promiň Tomáši, já jedu na služební cestu a nemám ještě sbaleno.“
Tomáš: „Láďo. Nutně, nutně.“
L. Špaček: „Až se vrátím.“
Tomáš: „Hm.“

Autobus
L. Špaček: „Mnozí z nás často cestují vlakem, autobusem, letadlem, tedy takzvanými prostředky hromadné dopravy. A mnozí z nás cestují často. Nejenom na návštěvu příbuzných a na dovolenou, ale především na služební cesty.“

L. Špaček: „Ve městech i na venkově jsme často odkázáni na prostředky veřejné hromadné dopravy. Jak z názvu vyplývá, hromadnou dopravou obvykle necestujeme sami.“

Co je společné pro cestování vlakem, autobusem, tramvají či metrem? Především při vstupu do dveří se netlačíme, nepředbíháme, přednost mají ti, kteří vystupují před nastupujícími.

L. Špaček: „Tomáši, to platí i pro tebe.“
Tomáš: „Láďo, platí tohle pravidlo i při vstupu do obchodu? Víš, jako chlapec jsem měl takový dětský sen. Přál jsem si černé lakýrky. Nikdy jsem si je nekoupil, protože jsem vyšel z chudých poměrů. Ale ten sen mi vydržel až do dospělosti...“
Tomáš: „Ne, to ne... Prodral jsem se dovnitř, abych se zmocnil svých vysněných lakýrek, ale bohužel pozdě.“
L. Špaček: „Neměl jsi podlehnout pocitu, že to je poslední pár na celém světě. S obchody je to stejné jako s dopravními prostředky. Přednost mají ti, kteří vycházejí ven, před těmi, kteří vcházejí dovnitř.“
L. Špaček: „Podívej. Všichni jistě pomáháme maminkám při nastupování do autobusu s kočárkem. Ostatně bez pomoci ostatních spolucestujících se mnohdy ani neobejdou. Počkej. Takhle velká zavazadla a do kabiny pro cestující? No, u linkového autobusu jako je tento, budiž. Ale u dálkového autobusu bychom raději použili zavazadlový prostor.“

Se zavazadly nastupujeme opatrně, batoh sundáme raději ještě venku a žádná zavazadla nepokládáme na sedadla.

Starší osobě a nebo dámě nabídneme svoje místo.

Cestování se zvířaty je ve všech dopravních prostředcích svázáno poměrně přísnými předpisy. Proto lze jen doporučit, pokud opravdu nemusíme, raději se zvířaty necestujeme. Cestování s dětmi se ovšem nevyhneme. Měli bychom je však usměrnit tak, aby neobtěžovaly ostatní cestující.

Během jízdy nepořádáme piknik. Pokud svačíme, tak velmi decentně. Autobus není ani vhodné místo jako kosmetický salón.

Neobtěžujeme ostatní cestující svým chrápáním. A také nečteme nikomu nic přes rameno.

Dopravní prostředek není vhodné místo pro intimní chvilky. A určitě nic nevyhazujeme z oken.

Neobtěžujeme ostatní spolucestující hrou na hudební nástroje.


Letadlo
Letuška: „Masku nasaďte na nos a ústa, popruh upevněte na zátylku hlavy a klidně dýchejte. Rodiče nasadí masku sobě a teprve potom pomohou svým dětem.“
L. Špaček: „I v letadle jsme svázáni mnohými předpisy. Většina z nich směřuje k jedinému: k vyšší bezpečnosti letu. V kabině letadla bychom se neměli chovat hlučně. Neměli bychom nadměrně konzumovat alkoholické nápoje, a už vůbec ne vlastní. Nesmíme používat mobilní telefon nebo dokonce kouřit.“
Petr: „No, to je dost, že nesete jídlo.“
Letuška: „Prosím, dobrou chuť.“
Petr: „K pití si dám panáka a nebo hned dva.“
Letuška: „Bohužel, v ekonomické třídě nabízíme pivo nebo víno.“
Petr: „Letadlo bez panáka?“
Letuška: „Kouření je na palubě letadla přísně zakázáno.“
Petr: „Co tady prosím vás není zakázáno? Já to zkonzultuju... Karle, podej mi tu láhev...“
Letuška: „Stejně tak jako konzumace vlastního alkoholu.“
Petr: „...se svým právníkem. Co mi to děláte, co to děláte? Nechte toho.“
Letuška: „Používáním mobilního telefonu jste ohrozil bezpečnost letu. V souladu s leteckým předpisem L-6 a tokijskou úmluvou nyní přistaneme na záložním letišti. Veškeré náklady s tímto spojené budou hrazeny vámi.“
L. Špaček: „Stewardi a stewardky mají během letu mimořádnou odpovědnost. Nekomplikujme jim proto jejich práci nevhodným chováním.

Obzvláště v poslední době trvají letecké společnosti na přísném dodržování předpisů, týkajících se zavazadel do kabiny. Týká se to rozměrů, váhy i počtu. Letíte-li v běžné třídě, vězte, že můžete mít s sebou jen jednu tašku velmi omezených rozměrů.“


Balíme
Vraťme se však ještě na začátek a připomeňme si účel cesty. Z něj také vyplývá potřebné vybavení. Na služební cestu potřebujeme dva obleky, na denní a večerní dobu, několik košil, boty, toaletní potřeby, nezapomeňme na kravaty. Cestujeme-li častěji, je praktické pořídit si seznam. V něm máme spousty dalších věcí, které nesmíme zapomenout, například: kapesníky, ponožky, deštník, nabíječku, svetr a tak dále.

Tomáš: „Láďo, můžu se tě něco zeptat?“
L. Špaček: „Prosím.“
Tomáš: „Copak je v tom balíčku?“
L. Špaček: „Svému obchodnímu partnerovi vždycky přivezeme dárek a máme-li k němu dobrý osobní vztah, i jeho manželce.“
Tomáš: „Jo, jo, ale já myslel v tomhle.“
L. Špaček: „Aha, to jsou moje nové lakýrky.“
Tomáš: „Láďo, nedal bys mi je?“
L. Špaček: „Odpusť, Tomáši, nedal.“
Tomáš: „Ale já mám za tři dny narozeniny.“
L. Špaček: „I když po něčem zoufale toužíme, dárky nikdy neloudíme.

Opravdovým testem, jak jsme si osvojili pravidla společenského chování, je účast na hromadném turistickém zájezdu. Uplatníme všechna pravidla, o kterých jsme hovořili v našem seriálu - zdravení, představování se, oslovování, konverzace, ale navíc se ještě musíme obrnit velkou dávkou tolerance a sebeovládání.“

L. Špaček: „A ještě něco: každá takováhle cesta začíná už doma. Měli bychom vědět něco o historii, zvláštnostech a kultuře země, kam se chystáme. Taky bychom mohli znát pár slovíček tamějšího jazyka. Tak, kam bych se vypravil? Do Londýna? Nebo do Tibetu? Asi pojedu do Maďarska. Viszontlátásra. Tedy - na shledanou.“