Etiketa

Víte, jak se na promoci obléknout, jak se chovat a čím obdarovat absolventa?

L. Špaček: „Mezi mimořádné rodinné události, ale také společenské akce patří určitě svatba, křtiny a také promoce. Pokaždé se jedná o příležitost setkat se s rodinou, přáteli, známými.“
Tomáš: „Lidičky, proč mě trápíte? Zejtra mám státnice, chci odpromovat ještě v červnu.“
Petr: „Já vám musím něco říct. Tomáš ještě nemá hotovou jednu státnici a už pozval celou rodinu na promoci, včetně babiček!“

Promoce se odehrávají v nejhonosnějších sálech univerzit, v prostorách, které mají pro příslušnou vysokou školu historický význam.

L. Špaček: „Co si přejete?“
Babička: „Dobrý den, promiňte prosím, můj vnuk Tomáš Turek by tady někde měl mít, jak to říkal… promoci.“
L. Špaček: „To jste přišla brzy. Turek, ten ještě nemá ani státní závěrečnou zkoušku.“
Tomáš: „Mám to!!! Příští týden v Karolinu!“
L. Špaček: „Promoce je slavnostní předání diplomů svědčících o završení univerzitního studia, nebo v druhém případě, předání dalších akademických či vědeckých titulů.“

Diváky tvoří příbuzní a známí. Ti vstupují první. Ale takhle ne, k honosnému prostředí patří i důstojné chování hostů. Tak ještě jednou a pozor, nejste na stadionu!

Tmavé obleky, světlé košile, kravaty jsou u pánů samozřejmostí, oblečení dam tomu odpovídá. Promoce je slavnostní událost. Slavnostní především pro absolventy. Poslední kontrola zevnějšku a můžeme začít.

Příbuzní: „Tomáši, Tomáši!! Zlatíčko moje…!“
L. Špaček: „Ale vězte, že nyní je ta nejméně vhodná chvíle ke gratulacím, pozdravům, či dokonce předávání květin!“

Akademičtí funkcionáři, rektor, prorektoři, děkani, profesoři, pedagogové jsou oblečení v talárech, slavnostním oblečení náležejícím zastávané funkci. Jsou-li všichni na svých místech, jako první promluví děkan. Ve své řeči požádá rektora o svolení k promoci.

Děkan: „Milé absolventky, milý absolventi, dnešní den pro vás bude bez pochyby jedním z těch dnů, na které se nezapomíná.“
L. Špaček: „Následuje obvykle dlouhý výčet jmen absolventů, i s místem jejich narození. Á, podívejme, Tomáš Turek narozen v Praze. Snad ani nemusím dodávat, že se netleská a negratuluje nahlas.“
Děkan: „Proto milerád tlumočím Vám, Vaše Magnificence, jejich žádost, abyste z moci své svolila, aby byli dnes v tomto slavnostním shromáždění prohlášeni doktory medicíny.“
L. Špaček: „Rektor nebo jeho zástupce vysloví souhlas s udělením titulu absolventům.“

Rektorka: „Spectabilis, pane děkane, s mimořádným potěšením jsem vyslechla vaše ujištění, že přítomní kandidáti stomatologie a lékařství, které jste mi představil, složili úspěšně všechny podmínky k tomu, aby jim universita Karlova mohla přiznat titul mediciniae universae doctor, nihil obstat.“
L. Špaček: „Rektorka nemá námitek, aby byli noví absolventi promováni. Promotor čte slib, který pak absolventi stvrdí latinskou formulí.“
Otec Turek: „Babi, tady je to jako v kostele. Někdy se může sedět, ale někdy se musí stát.“
L. Špaček: „Nejslavnostnější okamžik. Absolventi přísahají na žezlo fakulty a latinsky pronášejí formuli : Slibuji a zavazuji se.“
Absolvent: „Spondeo ac polliceor.
Tomáš: „…spondeo ac… polliceor.“
L. Špaček: „Promotor sestoupí z lóže a předá diplomy absolventům.
A nyní Tomáš jakožto zástupce čerstvě promovaných absolventů půjde přednést děkovný projev.“
Tomáš: „Vaše Magnificence, Spectabilis, Honorabilis, Karle, tati, babi, kamarádi z mokré čtvrti, holky ze Žižkova,…“
L. Špaček: „Ale Tomáši, při tak slavnostním projevu necháme všechny familiárnosti stranou. Projev je určen akademickým funkcionářům, všem rodičům a všem absolventům.“

Slavnostní akt je u konce, akademičtí funkcionáři odchází v opačném pořadí než přicházeli. První tedy odchází rektor, poslední absolventi. Ani nyní ještě nenastala správná chvíle ke gratulacím, natožpak předávání darů. S tím opravdu musíme počkat, až do skončení ceremoniálu a vesměs i do jiného prostoru, než slavnostní auly.

Nejvhodnějším vyjádřením blahopřání při takové příležitosti zůstávají květiny, vše ostatní by mělo přijít až při slavnostním obědě, který se hodí uspořádat. Ale dary by neměly být nijak zvlášť okázalé.

L. Špaček: „Rodina si odvádí Tomáše do blízké restaurace na slavnostní oběd. Tam za nimi nemusíme. Stolovat či předávat dary už přece umíme, takže na závěr můžeme popřát novopečenému doktorovi vše nejlepší. Na shledanou.“