Etiketa

Pozveme-li si domů přátele na neformální večeři, měli bychom připravit něco originálního.

Dnes nás čeká několik společenských situací, které se odehrávají u stolu. Čím začneme? Třeba neformální večeří doma s přáteli.


Neformální večeře doma s přáteli
Pozveme-li si přátele na večeři, měli bychom připravit něco originálního.

Vepřo-knedlo-zelo nebo svíčkovou už určitě jedli. Hosté by nám měli stát za trochu úsilí a přemýšlení. A naopak, jestli my jsme pozváni na neformální večeři k přátelům, mohli bychom, kromě láhve vína, vzít s sebou i nějakou zajímavost k jídlu.

A neformální večeře s přáteli může začít. Je zřejmé, že při takové příležitosti nebudeme dodržovat všechna pravidla naprosto striktně, jsou však situace, kdy bychom měli být daleko obezřetnější. I v domácím prostředí se můžeme setkat s lidmi, které neznáme nijak důvěrně.


Formálnější večeře v domácím prostředí
Helenka: „Jaký je ten tvůj nový zástupce? Co o něm víš?“
L. Špaček: „Právě, že nic. Jenom to, co jsem vyčetl z papírů. Proto jsem ho pozval.“
Helenka: „To je ten, co začínal jako poslíček?“
L. Špaček: „Ano, ale zdá se, že se skvěle vypracoval. Mimochodem, má prý mimořádně zajímavou ženu, říkali kolegové. Prý pěstuje jógu.“
Helenka: „No, aha. Abych nezačala chodit na karate.“

Jde-li o formálnější návštěvu, třeba u šéfa, vezmeme si kravatu a nezapomeneme na květiny pro hostitelku. Je vhodné přinést nějaký dárek, ale v tomto případě by to nemělo být nic k jídlu.

T. Turek: „Tady je zásilka, promiňte, to je samozřejmě dárek, já jsem totiž léta pracoval jako poslíček, pořád se mi to plete.“
L. Špaček: „Óóó. Podívejte se, jaký to bude nádherný přírůstek do mé sbírky. Mimochodem, jak víte, že sbírám moderní výtvarné umění?“
T. Turek: „Ale to je o vás všeobecně známo. Stačily dva, tři dotazy a kolegové rádi prozradili i co nevěděli.“

T. Turek: „Miluju těstoviny.“
Helenka: „No tak se neupejpejte a přidejte si.“

Vybízí-li hostitelka hosty, aby si přidali, měla by si vzít jako první, aby jim dala najevo, že se nemusejí upejpat. Také při takovéto formálnější večeři spolu poté dámy nepůjdou do kuchyně. A hosté se rozloučí dřív, než posledně u kamarádů.


Business lunch
Business lunch nebo business dinner, jak se dnes v obchodních kruzích říká, je příležitostí k projednání obchodních záležitostí v příjemnějším prostředí, než je strohá kancelář. Nejde tedy o vysoce společenskou událost, proto si všimněte uvolněnějšího oblečení, ale i chování.

T. Turek: „Pokud dámy dovolí - že bychom si udělali malé pohodlí?“
Kolegyně: „Prosím.“
L. Turek: „Děkuji vám za pány.“
P. Studenovský: „O co jde?“
T. Turek: „Můžeš si sundat sako, Petře.“
P. Studenovský: „Aha, výborně.“


V restauraci s přáteli
Restaurace nejsou určeny výlučně pracovním setkáním, mnohem častěji zde trávíme čas s přáteli, které dobře známe. Ani v takových případech ovšem není na místě chaos.

P. Studenovský: „Přátelé, kamarádi, omlouvám se, že jdu pozdě. Ovšem k tomuto stolu já rozhodně nemohu usednout. Vy jste zjevně nerespektovali společenské zásady pro zasedací pořádek.“
L. Špaček: „Já jsem myslel, že jdeme na přátelskou večeři.“
P. Studenovský: „Jistě, přátelská večeře ovšem neznamená, že se budeme chovat jako zvířata, že? Měli bychom respektovat některá pravidla. Takže, když dovolíte, pokusím se vám naznačit, jak bychom měli sedět. Helenka je šéfova manželka, je tudíž společensky nejvýznamnější a posadíme ji zády ke stěně doprostřed stolu. Láďu jakožto šéfa naproti, jakkoli dnes nebudete hostitelé.“
L. Špaček: „Já jsem myslel, že vás pozvu.“
P. Studenovský: „Ne, ne, ne. Je to přátelské posezení, každý platí sám za sebe. Po pravici Ládi posadíme Marii, třeba to Tomášovi pomůže v jeho kariéře. Po levici posadíme Zitu - nemáš nic proti tomu? A my s Tomášem si sedneme naproti a protože Tomáš je samozřejmě společensky významnější než já, bude sedět po Helenčině pravici a já, jakožto bezvýznamná nula vaší společnosti, se posadím po Helenčině levici.“


Slavnostní večeře na počest vzácného hosta
Slavnostní večeři s více chody pořádá hostitel na počest vzácného hosta, ale program a rytmus večeře určuje on. Na místě musíme být jako první, abychom společně přivítali hosty. Hostitel s hostitelkou usednou ke stolu jako první, hostitel jako první pronese přípitek na počest hosta.

L. Špaček: „Dámy a pánové, dovolte abych přivítal Josepha po tolika letech opět v Praze. Josephe, ať se ti tady líbí.“

Přípitky musí být krátké, nesmějí začít nudit.


Moje místo u stolu
Moje místo u stolu je po levé straně ohraničeno talířkem na pečivo s nožem na máslo. Mimochodem, pečivo se nikdy neukusuje, láme se na malé kousky a ty se vkládají do úst. Vpravo je hranicí mého místa nůž, případně nože, protože příborů je tolik, kolik bude chodů. Příbory na předkrm a hlavní chod odebíráme postupně, od vnější strany směrem k talíři. Vpravo jsou i mé sklenice, vedle sklenic leží dezertní příbor, na moučník. Někdy se sklenice na víno, ale i příbory, přináší během večeře, podle toho, co si hosté poručí - jiný je příbor na ryby, jiný na steak, jiný na dezert či ovoce.


Jak držet příbor
Příbor pevně zapřeme o vnitřní plochy dlaní. Ukazováčky dodáváme naší manipulaci sílu. Vidličku držíme vždy hroty směrem dolů.

Jestliže to jídlo umožňuje, vezmeme vidličku do pravé ruky a používáme ji jako lžíci.


Odkládání a jak použít překládací příbor
Lžíci odkládáme nikoli do misky, nýbrž na podšálek.

Nebuďme překvapeni, jestliže nám číšník přinese jídlo na podnose a vybídne nás, abychom si nabrali sami. Chce to trochu zručnosti. Všimněte si: lžící překládacího příboru přílohy podebereme a vidličkou ho seshora tlakem přidržujeme. Pokud si opravdu nejsme jisti, jak by manévrování dopadlo, použijeme v krajní nouzi jen lžíci v pravé ruce a vidličku v levé. Ale určitě ne svůj příbor, byť ještě nedotčený!

Ale co nesmíme ošidit: překládací příbor vždy odkládáme vypouklými plochami nahoru, aby z něj šťávy a omáčky stekly a nepředávali jsme je sousedovi.


P. Studenovský (vytahuje cigaretu): „Já musím...“
Marie: „Počkej, nemůžeš vstát od stolu dřív než hostitelka.“
P. Studenovský: „Proč ne? Ještě něco bude?“
Marie: „Ano, bude moučník, dezert, ovoce, digestiv.“
P. Studenovský: „Digestiv... To je panáček?“
Marie: „Ano.“
P. Studenovský: „Počkám.“

Ale to až příště. Dnes už jsme toho snědli dost.