Etiketa

Kolikrát jste už někomu podali ruku? Že to ani nespočítáte? A bylo to vždy správně?

L. Špaček: „Dobrý den. Kolikrát jste už někomu podali [i]ruku? Že to nespočítáte? A bylo to vždy správně?“

Někteří z nás mají takovou povinnost několikrát denně. Podání ruky patří na celém světě k nejrozšířenější formě pozdravu. Kdysi podání ruky dokazovalo, že v ruce nedržím zbraň, proto musí být symbolika podávání ruky tak čistá.


Jak ne a jak ano
Zásadně si nepodáváme ruku v sedě, přes stůl, ani ne do kříže.

Nepodáváme ruku zašpiněnou při práci, ruku v sádře, ani v rukavici. Potí-li se nám ruka, nenápadně si ji utřeme v kapse do kapesníku.

L. Špaček: „Jistě také znáte ten pocit, když vám někdo podá ruku jako leklou rybu, nebo vaší rukou nekonečně dlouho třese. Stisk gladiátora může být také velmi nepříjemný, stejně tak familiérní poplácávání po ramenech.“

Ruku podáváme s úsměvem a lehkou úklonou hlavy, díváme se přitom do očí. Ruce jsou nepatrně nad úrovní pasu. Stisk je pevný, ale ne drtivý, a netrvá déle než jednu vteřinu.


Kdo nabízí ruku?
Tak už víme jak ruku podat. Ale kdo ji nabízí a komu?

Máme tedy dva páry. Jeden je společensky významnější a druhý je společensky méně významný. Kdo začne?

Žena z významnějšího páru: „První budu já, jsem společensky nejvýznamnější a začnu tím, že podám ruku společensky významnějšímu z páru, se kterým se zdravím, a to je dáma. “
L. Špaček: „Skvěle.“

Už dříve jsme si vysvětlili, že ve společnosti si nejsme všichni rovni. Pamatujete na tři znaky významnosti? Žena, starší, nadřízený.

Začíná žena a to starší nebo partnerka zjevně váženějšího muže. Podává ruku partnerce méně významnějšího páru, pak jejímu muži, potom žena méně významnějšího páru nabídne ruku protějšímu muži a nakonec společensky významnější muž nabídne ruku svému protějšku.

P. Studenovský: „Paní doktorko, dobrý den. Představte si, co se mi zdálo – šel jsem po poli a najednou ohromná koule…“
Doktorka: „Omluvíte mě?“
L. Špaček: „Společensky významnější si sám rozhodne, s kým si rukou potřese a s kým nikoliv.“

Všimli jste si, že nejdůležitější úkol má ten nejvýznamnější?


Trapasy
Trapné chvíle zaviňují zejména partnerky vážených mužů, když při setkání párů nereagují dost pohotově– a trapas je na světě.

Potkávají se dva páry: „Dobrý den.“
Muž z významnějšího páru: „Podej jí tu ruku…“
Jeho partnerka: „Komu?“
Muž: „Komu asi…“
L. Špaček: „A zase jedno zlaté pravidlo: Nikdy nad pořadím nepřemýšlejte déle než půl vteřiny. Pak už musíte jít do toho. Nejsme-li si jisti pořadím, udělejme to jakkoli, ale hlavně rychle.“


Sedíte?
Při podávání ruky muž vždy stojí, sedí-li, postaví se. Dáma má ovšem opět výsadu: při podávání ruky může zůstat sedět. Dámy si navíc, na rozdíl od mužů, mohou ponechat rukavici.


Výjimky
Asi je to diskriminace, ale i leváci podávají pravou ruku. A další výjimka: Skauti, ti se tradičně zdraví levou rukou, neboť je blíže srdci.

Nepodáváme ruku personálu, až na výjimky, známe-li se léta a jsme-li spíš přátelé než hosté.

Studenovský: „Dobrý den, já se jmenuju Petr Studenovský. Já sedím tady u toho stolu a my tady budeme večeřet, takže… Chtěl jsem říct že, jsem se s váma chtěl seznámit. Abyste věděl…“
Vrchní: „Momentíček, hned se vám budu věnovat.“

Nepodáváme ruku, když protějšek právě jí, třeba na
recepci.


Líbání ruky
Líbání ruky se ze společenského styku již téměř vytratilo, ale příslušníci staré školy je ještě užívají. I my si je můžeme dovolit, ale musíme vědět, jak na to.

Muž se zastaví centimetr nad hřbetem ruky.Ruku dámě nezvedáme příliš vysoko. Rozhodně nemlaskáme. Ruku dámě uchopíme pouze za konečky prstů, jen mírně nadzdvihneme, skloníme hlavu a pozor, ruku vlastně nepolíbíme, zastavíme se centimetr nad jejím hřbetem a polibek pouze naznačíme.


Líbání na přivítanou
Líbání na přivítanou je častější obvykle v neformální společnosti, nejde o líbání v pravém slova smyslu, jde jen o lehké dotyky tváří, u nás někdy jednou, ve Francii dvakrát, ve Švýcarsku dokonce třikrát.

Cítíme-li, že protějšku by nebylo milé se s námi líbat, okamžitě zvolíme potřesení rukou.


Klobouky
Mezi méně časté situace patří setkání, při nichž pánové mají klobouky na hlavě. Při setkání je třeba klobouk smeknout nebo alespoň mírně pozdvihnout společně s lehkou úklonou hlavy. S lehkou úklonou hlavy a jen mírně pozdvihnout!

Muži a hoši snímají jakoukoliv pokrývku hlavy při vstupu do veřejné místnosti, při veřejném hraní státní hymny a na pohřbu.


Jak zdravíme
„Dobrý den.“
„Nazdar.“
„Uctivá poklona.“
„Pomáhej pánbůh.“

Jak zdravíme? Tak jak je v daném prostředí obvyklé. Pozdravu dodáme srdečnosti oslovením.

„Dobré jitro, Jano.“
L. Špaček: „Tykáme-li si, je na místě běžné ‚ahoj‘, příslušníci mladší generace dají přednost neformálnímu ‚čau‘. Promiňte. Nashledanou příště.“