F. L. Věk

Věka navštěvuje páter Vrba při své pouti českým krajem. Věk hodnotí císařovy sociální reformy, Vrba odmítá jeho kult, podle něj císař přispívá k poněmčování národa. Kdysi nadšený Thám neskrývá svůj pesimismus v národních věcech, a je nešťastný i osobně, odhaluje Paulinu nevěru. Věk se setkává se spolužákem Šmídem, nyní cenzorem. Thám je pro opilství propuštěn z divadla, musí hledat obživu až v Plzni. Pouze u Krameria nalézá Věk větší naději. Vznikne tu myšlenka, že by měl hrát české ochotnické divadlo v Dobrušce a okolí. Věk získává souhlas zámeckého direktora, zaníceného muzikanta. Jeho podřízení však záhy přijdou Věkovi zabavit knihy francouzských encyklopedistů. Věk jde protestovat a jeho rozhovor s opočenským direktorem se vyhrotí jako střetnutí dvou společenských sil: pokrokového vlastence a feudálního byrokrata. Přes nabádání matky k opatrnosti Věk dochází k závěru, že jeho povinností je probouzet v lidech lásku k české řeči. Epizoda s malým Michalem Patočkou, který se vydal pro nové knihy a v chumelenici málem zmrzl u Věkova prahu ho přesvědčí, že české povědomí nezahynulo a že ani on sám nemá právo na opatrnost.