Folklorika

Drátenictví patří k našim pokladům. Zatímco dříve se drátovalo prasklé hliněné nádobí a vyráběly se potřeby pro domácnost, dnes se drátuje pro radost, z úcty k dovednosti předků a touhy uchovat tradici.
Chudý jako dráteník, říkávaly naše babičky. O drátenících se psaly veselohry i písničky. Po druhé světové válce však dráteníci málem vymřeli. Naštěstí zůstala hrstka lidí, kteří toto řemeslo předávají dalším generacím.
Zdroj: ČT

Historie drátu sahá až do pravěku, kdy se používal k výrobě šperků, spon i záušnic. Zdobily se jím zbraně a heftovala rozbitá keramika. Ve středověku chránila rytíře drátěná košile. Jako řemeslný obor se drátenictví dočkalo rozmachu v 19. století především na Slovensku. Vandrovní dráteníci putovali od obce k obci, spravovali rozbité nádobí, prodávali pasti na myši, naběračky, háčky a koše. Zdaleka ovšem nešlo o jedinou podobu drátenictví. Schopní řemeslníci totiž, namísto toulání, zakládali profesionální dílny nebo dokonce továrny a dokázali se prosadit i na jiných kontinentech. I když tovární výroba staré řemeslo postupně nahradila, udrželo se ve své umělecké podobě a inspirovalo řadu profesionálů i nadšenců. Kdysi bývalo drátenictví ryze mužskou doménou. Dnes se mu u nás věnují především ženy. Soudobí čeští dráteníci berou drát do ruky z podobných důvodů jako naši předkové, aby vytvořili něco krásného.
Zdroj: ČT