Dokument připomíná zašlou slávu vorařství, profese považované a dobře placené.
„Plavci, to byli tak trochu furianti,“ vzpomíná poslední žijící plavec Václav Husa z legendární plavecké rodiny Husů. Vždyť dřevo i sůl, které se plavily, byly zásadním artiklem. Život vorařů byl dobrodružný, nebezpečný a plný nových zážitků. Často se podívali do končin, o kterých jiní jen snili. První důležité zmínky o vorařích jsou z dob Karla IV. Vrchol vorařství spadá do osmnáctého a devatenáctého století. Revoluční změnu v přepravě přinesl vynález parního stroje a rozvoj železnic, ten však neznamenal konec pro vorařské řemeslo. „Éru voroplavby ukončilo až stavění přehrad na Vltavě v padesátých letech. Koryto řeky a život kolem ní se Vltavskou kaskádou bohužel nenávratně změnily,“ říká historik Jiří Svoboda. V dokumentu nechybějí ani novodobí plavci, kteří se pokusili zaniklé řemeslo vzkřísit a vypravili se ze Štěchovic do Hamburku.
Zdroj: ČT