Galavant

Galavant: Bože. Vážně se musíš cítit hrozně, blábolíš. Blábolíš jen, když se cítíš vážně hrozně.
Isabella: Neblábolím, když je mi hrozně.
Galavant: Něříkám, že to je špatně. Upřímně se mi to docela líbí. Ale vážně blábolíš, princezno. Prinezna Isa-blábola.

mladý Kingsley: Můj osud leží za zdmi tohoto hradu, matko. Budu dobývat a zabíjet a rozsévat své sémě po celé zemi. Jako pampeliška. Někdo jiný tu může dřepět a vládnout.

mladý Kingsley: A nechci být žádným králem.
královna: Ale Kingsley, je to tvůj osud. Dokonce jsme tě pojmenovali Kingsley. Bůh nám to poručil. Ne kvůli tomu, že by to bylo zrovna v módě.

Galavant: „Miluji tě, jak jen někdo jako já milovat může.“ To může znamenat hodně věcí.
Sid: Ale notak, chlape.
Isabella: Nech to plavat! Vždyť je strašná!
královna Valencie: Uvěznila nás.
král Valencie: Ukradla nám šperky.
šašek: Jo, nefandím jí.
Isabella: Víš, co si myslím já? Že jsi zavřený v žaláři a říkáš si, jestli tě žena, co tě sem hodila, miluje. Ale skutečná otázka zní, proč ji pořád miluješ ty? Jasně, je krásná, má dokonalou pleť, tělo a vlasy, jestli tě zrovna tohle rajcuje. Znám tě, Galavante. Znám tvé srdce a ty si zasloužíš někoho lepšího. Někoho, kdo tě bude podporovat, kdo bude bojovat za tebe, ne proti tobě. Třeba někdo malý a roztomilý a těžko etnicky zařaditelný.
Galavant: Takže říkáš... že si nemyslíš, že mě miluje?
Sid: Pro Kristovy rány!
šašek: Prosím, už mě nemučte a zabijte mě.
Gareth: Ještě jsem nezačal.
šašek: (o Galavantovi) On k tomu nepatří?

kuchař: Králi Richarde, představuji vám kouzelníka Lexaurina.
Lexaurin: Vlastně už si legálně nesmím říkat kouzelník, kvůli všem těm... věcem. To je jedno. Považujte mě za vašeho duchovního průvodce. Tak si ještě smím říkat. To smí každý. Nic to neznamená.

Gareth: Co prosím?
Madalena: Řekla jsem mučit. Máš s tím problém?
Gareth: Ne. Nemám žádný problém. Mám mučení rád. Docela mi to jde. Jednoho chlápka jsem mučil zaživa celý týden, a to byl jen hlava a prst.

Madalena: (na Isabellu) Těším se, až zabiju dívku, která chtěla zbytky mého mužského skopového. (políbí Galavanta)

Isabella: Jde o to, královno Madaleno, že drahokam i Galavanta už máte. Měla byste propustit mé rodiče.
Madalena: Měla bych?
Isabella: Ano. Musíte.
Madalena: Musím?
Isabella: Ano.
Madalena: Vážně?
Isabella: Proč všechna má slova měníte v otázku?
Madalena: Měním všechna vaše slova v otázku?
Isabella: Vy to neslyšíte?
vězni: Já to slyším. Jo.
Galavant: Vážně to děláš.

kuchař: Slyšel jste někdy o Lexaurinu?
Richard: Lexaurin? To je ten nový kouzelník, o kterém se pořád mluví? Co nahradil Merlina?
kuchař: Ano, můj králi. Občas od něj kupuji bylinky.
Richard: Bylinky? Na co? Na vaření?
kuchař: Jasně... na vaření.

Richard: Proč stále dovoluji lidem, aby se tak ke mně chovali? Ale notak. Předstírej, že nejsem král a mluv se mnou jako s přítelem.
Gareth: Dobře. Chováte se jako idiot. Musíte být větší přísňák. Víte, snažil jsem se vám to říct už mockrát. Nenastavíte mi ucho.
Richard: Ach, Garethe. Nerozumím ničemu, cos právě řekl.

Richard: Má vlastní žena chtěla, abych popravil svého oblíbeného kuchaře, aby zachránila svého bývalého. Určitě to byla ona? Hezká, malé ruce, velké oči?
kuchař: Rozhodně, můj králi.

Richard: (na Garetha) Vím, že nesnášíš objetí, ale kdybys chtěl, obalil bych tě sám sebou jako kožená košile ušitá z lásky.

Gareth: Představ si, že celý svůj život jsi někomu věrný. Neřeknu komu, ale hypoteticky mu budeme říkat třeba král. Je trochu zženštilej, ale mám ho rád. Pak se ožení s nějakou zkostnatělou bláznivkou, které budeme hypoteticky říkat královna.
Galavant: Všichni víme, o kom mluvíš, Garethe.
Gareth: Nech mě být na chvíli záhadný, ano?! Aspoň to mi nech!

kuchtít: Přijeli jsme za Lexaurinem.
matka: Je na půdě.
Lexaurin: Mami! Je to laboratoř. Říkej tomu laboratoř.
matka: Je to půda.

Madalena: Tvůj král je slabý. Fňuká jako mimino. Je citlivý jako ženská. Jeho koníčkem je vyrábění zdobených podnožek.
Gareth: Hej! To byl dárek k narozeninám. Dal mi to, abych si měl kam sednout.

Galavant: (o Isabelle) Jak může někdo tak malý říct tak velkou lež?

Galavant: Tak takhle mě vidíš? Jako nějakou upravenou, překrásnou hračku s podivně delikátními rysy?

Galavant: Jo, já jsem měl taky plán. Žili bychom v domku u jezera. Milovali se, starali se o zahradu. Měli bychom děti. Zpíval bych písně o tvé kráse.
Madalena: Ach. Gale. To zní hrozně.