Vork: Pracuju jako žoldák, abych poskytnul nějaké to herní zlato kolegovi z Pekingu. Neuvědomil jsem si, že to bude tak těžké sladit s mými vlastními herními závazky. Jsem dost pozadu. Tink: Farmíš pro nějakého Číňana? To je nějaký den protikladů, nebo co?
Zaboo:(klekne si před Codex) Codex. Codex: Panebože… Zaboo: Přijímám tvůj úkol. Odcházím nasbírat zkušenosti a zasloužit si tvou lásku. Codex: Počkej? Ty odcházíš? Opravdu? Zaboo:(vstane) Neber si to špatně. Pořád mi kvůli tobě tvrdne jako Joystick...
Codex: Claro, orb je teď svázaný s postavou Tink. Vork by ti ho už nemohl dát, i kdyby chtěl. Clara: Máš pravdu. Ani nevím, proč jsem se tak naštvala. Je to v pohodě Vorku. (mimo mikrofon) Za tohle někdo zemře!
(Codex ve svém videoblogu) Codex: Robert Frost napsal báseň. Musela jsem se ji naučit na vysoké… Něco o… Dvou cestách a… Dobrá, už jsem to zapomněla a není to moc dobrá analogie. Každopádně, byl tu jeden takový moment, kdy Zaboouv obličej vypadal nějak takhle (Codex našpulí rty na kameru.). A já jsem totálně zamrzla, protože jsem věděla, že to, co by se mohlo stát dále, by mohla být naprosto příšerná, příšerná chyba. Jako v těch "vyber si své vlastní dobrodružství" knihách. Vždy jsem si vybrala konec, kde jsem zemřela, nebo zabila někoho jiného. Bylo to příšerně stresující… Tohle je úplně stejné… Až na to, že tentokrát do toho byly zapleteny i rty... Musím si někde najít tu báseň.