Hospoda

Zatloukal: (Zatloukal platí útratu a loučí se, podívá se na Jonáše.) Poklona, pane profesore.
Jonáš: Co to bylo?
Dušek: On? Na mě to dělalo takovej dojem, že se loučí, že je na odchodu.
Jonáš: Ale u tohohle člověka jeden neví, jak myslí, co říká.

Zatloukal: Ty, Josko, poslyš. Jakou starou jsi měl na mysli, když jsi tady Tomášovi říkal, aby o ní nemluvil?
Joska: Co, jakou starou? No, tu mojí.
Zatloukal: Já jsem nevěděl, že jsi ženatej.
Joska: Nejsem ženatej, byla se mnou jako družka.
Zatloukal: Jak byla?
Joska: Hele, já se o ní nechci bavit.
Babula: Co jste si udělali?
Joska: Já ji nic. Vona blbne.
Zatloukal: No, nediv se, když jí říkáš "stará".
Prášek: Jakým způsobem blbne?
Joska: Normálně, jak ženský blbnou.
Prášek: Počkejte. To je silně individuální.
Joska: Prostě, nic jí není recht a vede řeči.
Prášek: Nespokojenost je matkou pokroku a řeči jsou od toho, aby se vedly.
Joska: Jenže, kdo to má furt poslouchat. To je pořád: Tohle
udělej, tohle nedělej, támhle nechoď, semhle pojď, kdes byl včera.
Novák: (Skočí mu do řeči.) Cos tam dělal? S kým si tam byl? Co ti říkal? Cos mu řekl ty? Proč jdeš tak pozdě domů? Kde máš prachy? Nešahej na mě, jsou tady děti. To je krásnej život, to je normálka.