Ironside: Na straně zákona
(Ironside)
Ironside
Ironside je jen další z řady kriminálek, na které zapomenete hned, jak je dokoukáte. Hlavní postavy nevystoupí z šedi, případy taky nejsou kdovíjak originální. Jediné, co seriál odlišuje od konkurenčních kriminálek, je hlavní hrdina na kolečkovém křesle. Jenže jenom to jaksi nestačí, obzvlášť když je jeho zapojení ve vyšetřování dost nereálné. Prohánět se na vozíčku na místě činu, mlátit podezřelé, jasně, realita jak vyšitá. Nechápu, proč by nešlo udělat seriál ve stylu Lincolna Rhymea, který na objíždění míst činu má lidi a případy řeší z postele.
Flashbacky už po pilotu začnou otravovat. Vidět, jak se Ironside dostal na kolečkové křeslo, to ještě chápu, ale proč ukazovat jaký drsňák kdysi byl, když teď je úplně samý, akorát na vozíčku. Nelíbí se mi celá tahle policejní brutalita a porušování práv zadržených, které Ironsidovi prochází. Když se nad tím jeden z detektivů pozastaví, tak je ukázán jako největší hlupák, kterému nedochází, že Ironside je prostě borec.
Ostatní postavy jsou nevýrazné a nijak víc se během těch pár dílů nestačily projevit. Výjimkou je Holly, ale ten její příběh poldy pocházejícího z mafiánského prostředí je už prostě taky milionkrát viděný. Navíc nemám moc ráda tyhle ženské hrdinky, které se snaží dokázat, že jsou drsnější než chlapi.
To drsné prostředí, drsné poldy, pochmurnou atmosféru, ničemu z toho nevěříte, protože to působí strašně strojeně. Během sledování se mi neustále vracela jedna myšlenka - Ironside prostě není Luther.
His team. His town. His rules.
Cassie je celá dospělá! To byla první věc, co mě napadla. Spencer Grammar jsem si oblíbila v Greeku; vždycky miluju, když se mí oblíbení herci objeví v nových rolích. Jenže pak většinou přichází zklamání, protože nová postava není zdaleka tak dokonalá, jako ta má zamilovaná. To samé platí i v tomto případě.
Celý koncept seriálu mi přijde hrozně nerealistický. Neříkám, že policejní práci nutně musí dělat člověk bez fyzického postižení, ale takhle aktivní policista v terénu? Na kolečkovém křesle? Nemyslím si. Celé je to prostě nepřirozené.
V pilotu řešený případ nebyl ničím originální, vždyť kolikrát jsme už viděli citový výbuch truchlící přítelkyně/manžela/sestry/otce… Všechno dopadlo tak, jak jsem celou dobu předpokládala. Možná jsem ale viděla až moc kriminálek.
Každopádně se mi líbil konec epizody, kdy kámoš hlavního hrdiny říká skupince lidí, co provedl. Věřila jsem mu, jak trpí, bylo to moc dobře zahrané. Jiné herecké výkony mě nijak extra nezaujaly.
Další dvě epizody laťku trošku zvedly. Především u 102 jsem se dost bavila, případ mě zaujal. Nicméně pořád jsem se nemohla překousnout přes drsného poldu na vozíčku. Flashbacky byly nudné, s rušivou grafikou a naprosto zbytečně se nám tam motaly dva případy dohromady. Na začátku přece ujasnili, že to býval skvělý polda a co se mu stalo. Tím pádem je to pro mě uzavřená kapitola a nemusím se pořád a pořád vracet k jeho vrcholným dnům. Chápu, že ty flasbacky byly spojeny s přítomností (nováček jde poprvé do akce, tak si vzpomenu, jak já jsem šel poprvé do akce), ale i tak mi to přišlo nadbytečné.
Ironside mohl mít úspěch před třiceti lety, ale dnes, když světem vládnou dokonalé modely Barbie a Kena, tento koncept nezaujme.
100% klišé
Luther (výborný detektiv s neortodoxními způsoby vyšetřování) meets Dr. House (hláškař se zdravotními a psychickými problémy). Jako nápad to možná zní zajímavě, ale ve výsledku jde bohužel o další tuctovou kriminálku plnou 100% klišé.
Určitě více dílů
Tento seriál mě chytil a bavil po celou tu dobu. Škoda jen, že těch dílů nebylo více. Ten původní seriál jsem neviděla, tak nemohu porovnat, ale tato verze se mi hodně líbila. Úplně na 100% to není, ale spíše na 93%. Seriály tohoto typu se mi fakt líbí. :)