Já, Claudius
(I, Claudius)
BLÍŽÍ SE SKVĚLÉ PŘEDLOZE
Vynikající zpracování stejnojmenného románu Roberta Gravese, schopné oslovit dnešního diváka. Seriál byl zjevně natočený s minimálními náklady (téměř divadelně), ale dokazuje, že kvalitní předlohu, scénář, režii, a herecké výkony nelze nahradit sebesofistikovanější technikou a triky. Je to jako v divadle, když sledujete kvalitní hru - za chvíli přestanete vnímat nedokonalost (nevýpravnost) zpracování a pohltí Vás děj, jako byste sledovali výjevy ze skutečného života.
Já, Claudius
O kvalitách tohoto seriálu jsem sice tušil, ale i tak jsem z něho měl trochu obavu, jelikož tyhle studiové inscenace obvykle trpí poměrně rozvleklým tempem. K mému překvapení tomu bylo však úplně naopak. Dialogy byly obvykle svižné a vše tak nějak osýpalo jak mělo. Ano, sem tam se objevila hlušší místa, ale rozhodně jich nebylo tolik, aby se člověk začal vysloveně nudit. Herecky samozřejmě skvěle obsazené. Jacobi i Hurt byli ve svých rolích výborní, ačkoliv já si nejvíc užíval Briana Blesseda a jeho Augusta. Jediné co trochu zamrzelo, že moje oblíbená postava Germanika dostala tak málo prostoru. Ale tak chápu, že vzhledem k objemnosti obou románů, se to trochu proškrtat muselo.
Vynikající Derek Jacobi
Asi k žádnému jinému filmu či seriálu se nehodí vystižněji heslo pravící, že na bitevním poli přežívají nejsilnější, na panovnickém dvoře ti nejchytřejší. Své o tom v televizním zpracování dvoudílného románu Roberta Gravese, vypráví i Claudius, popisující svůj strastiplný život na římském císařském dvoře poznamenaný vrozenými fyzickými a duševními vadami, které ale dokázaly skrýt jeho bystrý intelekt. Pod záštitou své „nesvéprávnosti“ dokázal přežít všechny intriky a travičské skryté vlohy své babičky Livie, strýce Tiberia, násilnickou a sexuální zvrhlost synovce Caliguly, jehož krutovládu ukončili až příslušníci jeho vlastní pretoriánské gardy, kteří Claudia (který se shodou náhod schovával za závěsem) prohlásili za císaře. Seriál britské BBC brilantně popisuje paranoidní atmosféru prvního císařství, kde nebylo prakticky nikomu dopřáno zemřít s pocitem klidného stáří (té pocty se dostalo jen babičce Livii). Protože je prvoplánovaně určen po širší okruh diváků, nezachází oproti filmu Caligula do detailního popisu sexuálních zvrhlostí (které ale byly jinak v té době na denním pořádku) a spíš se staví na konverzační rovině a patří ke špičce svého žánr.