Jak to chodí u hrochů
(Jak to chodí u hrochů)
Hroši
Za mě ne, vždycky jsem neměla ráda pohádky kde se nemluví. Pro mě nezáživné
Hippos
Na jednu stranu vizuálně příjemný seriál, který přebírá tehdy módní plastelínovou animaci počátku 21. století, která si hraje se světlem jako obyčejný hraný film; seriál, který příběhově celkem obstojí a snaží se vytvořit vlastní svět hrochů, ale který sráží šílené dialogy, při kterých se vám bude otvírat kudla v kapse. To co bylo u Kluků z květináče roztomilé je tady vyhnáno ad absurdum, a celý seriál letí ihned o několik desítek procent dolů. Bohužel. Dětem možná může přijít seriál zajímavý, ale z výchovného pohledu má díky absenci jakékoli řeči (dá-li se to nazvat řečí, protože je dokázáno, že děti přebírají logopedické návyky a nešvary rodičů) dokonce i zápornou hodnotu. Dítě se díky seriálu nedokáže naučit, ale naučí se šišlat, což je možná chvíli zajímavé z rodičovského pohledu, ale absolutně nevhodné ve výchově dítěte.
Sečteno podtrženo se jedná o seriál, který trestuhodně promrhal dobrý nápad (který později využili třeba Shaun the Sheep) a díky jednomu hloupému nápadu s dialogy se sám srazil na dno dětskoseriálové žumpy.