Ledová archa

Nejdřív se změnilo počasí. Popírači věděli proč, ale jejich lži nás stejně zahubily. Válka zahřála Zemi ještě víc. Ledovce roztály a příroda zkolabovala. Vědci se pokusili Zemi ochladit, aby napravili škody, které napáchali. Ale místo toho ji zmrazili. Jenom vizionář pan Wilford předvídal budoucnost a připravil archu. V posledních dnech zámrazu se boháči, mnozí z nich zodpovědní, uchýlili do Sněhoborce, obří archy na kolejích s 1 001 vagóny. Takže jsme my, lidé ponechaní napospas, jejich vlak přepadli. Kroužíme neustále kolem Země a nemůžeme zastavit. Tak se otáčí náš svět, dlouhý 1 001 vozů.

Řekli byste, že když už jsme toho ztratili tolik, prohra nás zlomí. Ale jsme tu konec konců jen proto, že jsme odmítli zemřít. Jsme neoblomní jako ten mráz, navždy uvězněni pod ledem. Hledíme do země, zatínáme zuby a držíme se. Mohou nám vzít paži, naše děti, naše vůdce. Chtějí nám vzít důstojnost. Ale každý přeživší vám řekne, že nechal svou důstojnost u brány smrti. Čím víc nám berou, tím víc jsme lidští. Jednoho dne nám lidskost naplní břicha. Až pozřeme bohaté na Sněhoborci dlouhém 1 001 vagonů.

Samota je v tomto stísněném prostoru nemožná. Ale tenhle vlak je navržený, aby nás oddělil od našich věcí a milovaných lidí. Teď je všechno z nás někomu k něčemu prospěšné. Všechno je vzácné, takže se platí něčím osobním. A všichni se snažíme získat tu nejcennější věc: přístup. Přístup až do první třídy, kde hrají hazard jen pro zábavu, a výhru zas okamžitě za něco vymění. Lidé se mi vyhýbají, protože se starám o uspané, ale tak si otevírám dveře a můžu žít ve druhé třídě. Mám s čím obchodovat, zatímco ti nejslabší mají jen svůj uhlík ke kompostování. Tak se dál tlačíme. Do přední části vlaku a za přístupem, abychom cítili, že žijeme. Přístup je svoboda. Je moc. Za něj bychom i zabili na Sněhoborci, dlouhém tisíc a jeden vůz.

Přizpůsobit se. To přece lidé dělají. Naše velká výhoda. Válíme se. Tlučeme. Zabereme a změníme se Sněhoborec je taky přizpůsobení. To byl klasický Wilford. Svět zamrzl a jiní boháči se snažili schovat v bunkrech nebo zazálohovat svoje vědomí, ale pan Wilford oprášil svůj vláček. Sněhoborec je jeho systém. Systémy se brání změně i bez svého tvůrce. Jsem jen vědkyně. Mým úkolem je svět zachránit, ne změnit. Vím, že naše šance na přežití je přinejlepším mizivá. Nemohu s tím nic dělat, jen poskytovat chvilky štěstí na Sněhoborci, dlouhém 1 001 vůz.

Teď vidím, že Zámraz zabil všechny, koho jsem znal. Svůj lístek na přežití jsem si spletl se svobodou. Ale spravedlnost do vlaku nenastoupila a Wilford nám šlápl velkým bagančetem na krk a tlustým prstem převážil misky vah. Ale teď jsme připraveni změnit jeho podmínky. Bude to nebezpečná a špinavá práce. Přijdeme o vzácné duše. Došli jsme tak daleko a příliš jsme vytrpěli, abychom se vzdali tyranii, která nás zničila. I na zmrzlé, mrtvé planetě lidstvo potřebuje naději. To je naše revoluce na Sněhoborci dlouhém 1 001 vagonů.

Lidi touží po životě před zámrazem. Ale já nevím. Mně se tenhle možná líbí víc. Myslím na mámu, jak v kuchyni kouří jednu za druhou, čerstvý modřiny pod včerejšíma šminkama. „Měj oči na stopkách,“ říkávala, „protože malér přijde, odkud ho nečekáš.“ Tohle je svět s nulovým součtem. Něco rozjedeš a díváš se, jak se to valí dál. Všechno se na tebe řítí přímo. Celej ten pitomej cirkus srovnanej do řady. Když šplháš nahoru, někdo jinej padá. Tvůj zisk je něčí ztráta. A tak pořád dokola, tisíc a jeden vůz.

Člověk je ponořený do sebe. Každý věří, že je středem vesmíru. Nemůžeme si pomoct. Máme to v povaze. Intrikujeme, kujeme pikle, hrajeme své pošetilé hry. Proč myslíme, že jsme nejdůležitější na světě? Nejsme. Chápu, co si většina lidí bojí přiznat. Vesmír je lhostejný. Nestará se o naše malicherné plány nebo naše křehká srdce. Vesmír má s námi své vlastní plány na palubě Sněhoborce dlouhého 1 001 vůz.

Někteří lidé ve vlaku myslím zapomínají, jak velkorysý a úžasný muž je pan Wilford. Já ne. Já nikdy nemohu zapomenout. Pan Wilford řídí naši posvátnou lokomotivu. Pan Wilford drží prst na našem tepu a přesně ví, co potřebujeme. Kolik jídla a vody, tepla a místa, kolik kázně. Pan Wilford nás zachránil před krutým mrazem. Jen díky němu jsme naživu. A přesto ve vlaku, který je naším domovem, jsou cestující, kteří se mu opovažují postavit. Cestující, kteří si myslí, že vědí něco víc. Cestující, kteří berou jako samozřejmost zázrak, kterým nás obdařil. Vím, že jednoho dne pana Wilforda opět potkám. A potom mu ze srdce poděkuji za vše, co udělal. Pro mě. Pro nás všechny. Tak se točí dokola jeho svět dlouhý 1 001 vůz.

Myslela jsem, že ho nechám jít časem. S každou ujetou mílí jsem chtěla Wilforda odebírat, odstranit každé jeho pravidlo a nakonec i jeho masku, dokud nebyl jen logem na stěně. Myslela jsem, že vytvořím přívětivější svět. Ale vlak si vynutil něco jiného. Vlak žíznil po krvi. Krmila jsem ho já a teď ho budou krmit oni. Dokud nedorazíme do cíle, všichni stejně, s bolestí a pochybami. Své ztráty budeme tisknout k srdci na Sněhoborci dlouhém 1 001 vůz.

Vážení cestující teplota venku je minus 121,9 stupňů Celsia. Blíží se Chicago, nulový kilometr našeho cyklu života. Zaujměte bezpečnostní polohu. Všechny nás tíží naše rozhodnutí. Osobní rozhodnutí když jsme nastoupili do tohoto vlaku. A kolektivní rozhodnutí, jež nás dovedla sem. Rozhodnutí během desítek let, i když jsme věděli, že změna klimatu jsou skutečná. A nakonec mé vlastní rozhodnutí zmocnit se této archy a lhát vám. To nás přivedlo sem. Kéž jsem do budoucna všichni bdělejší ve svém rozhodování. Jsme jeden vlak. A dnes si vlak zvolil změnu. Tímto odevzdávám správu Sněhoborce povstaleckým silám. Tak se žene dokola náš svět devět set devadesát čtyři vozy dlouhý.

V předvečer našeho devatenáctého oběhu se znovu objevil úžasný pan Wilford. Byla to doba dvou lokomotiv a z posledního vozu se stala hranice. Čas velkých hráčů a velkých vlakařů, přerušených oběhů a nových kolejí v novém terénu. Naděje byla naší jedinou sazeničkou ve válce mezi Velkou Alenkou 40 vozů dlouhou a Sněhoborcem, 994 vozů silným.

(Melanie) Každý rok, než začalo sněžit, otec pálil klestí. Hromady větví a roští, plameny šlehaly až nad stodolu. Nastavila jsem tvář žárů a odvážila se blíž, jako bych kráčela do slunce. Když byla Alex dost velká pomáhala mi kropit popel. Varovala jsem ji, jako předtím táta mě, před oharky doutnajícími uvnitř. Může z nich vyrazit plamen, jako by se zjevil duch. Teď jsou to její oběhy. Na Sněhoborci, dlouhém 1034 vozů.