Letečtí stíhači v boji

Kamikaze, hrozivá zbraň vytvořená v zoufalství. Japonští piloti odhodlaní k nepochopitelnému činu - skončit život jako živá bomba. Pomocí počítačové animace vám tento pořad ukáže, jak takový sebevražedný nálet vypadal. A ukáže vám ho nejen z paluby, očima vyděšených posádek amerických lodí, ale i z kokpitu, z pohledu pilota sebevražedného letounu řítícího se na cíl. Do konce války bylo těchto hrůzných náletů provedeno téměř 3000 a vyžádaly si kolem 5000 lidských životů.

Myšlenkou na sebevražedné útoky se Japonci začali zaobírat po únoru 1943, poté, co ztratili Guadalcanal. Program kamikaze vznikl jako reakce na zoufalou situaci, když poznali, že konvenčními zbraněmi proti rostoucí americké materiální a technické převaze příliš nezmohou. Celá koncepce byla v japonské armádě nejprve odmítnuta jako poraženecká, ale po spojenecké invazi na Filipíny byla znovu oživena. Cílem bylo způsobit Američanům takové ztráty, aby to oslabilo jejich víru ve vítězství a chuť bojovat. Nová strategie byla nazvána Tokko Bacu Kogeke, což znamenalo speciální druh útoku. Neprodleným zavedením taktiky Tokko do praxe byl pověřen viceadmirál Takadžiro Onyši. Začal nabírat dobrovolníky z letecké skupiny námořnictva na Filipínách. Nebyl čas na nějaký speciální výcvik. Většina prvních kamikaze se rekrutovala z pilotů střemhlavých bombardérů, protože pro taktiku Tokko mohli zužitkovat zkušenosti s nálety na hladinové cíle téměř po kolmici. Vrchní velení samozřejmě chápalo, že přeměnu nejlepších synů říše vycházejícího slunce na živé bomby, bude třeba nějak citlivě podat veřejnosti. Obratně tedy překroutili japonskou historii a taktiku Tokko zahalili idealizovanými příběhy o samurajích a tradicích kodexu Bušidó. Ve skutečnosti ve zmíněném kodexu válečníka, neboli kodexu Bušidó, žádná tradice organizovaných sebevražedných útoků nebyla. Jediné, co kodex připouštěl, byla sebevražda vlastní rukou, což bylo chápáno jako důstojnější než padnout do zajetí.