Madlax
(Madlax)
Madlax
Madlax je moje první asijské anime a po prvních dílech jsem si myslela, že i poslední:-) – je tu příliš mnoho postav, všechny mi přišly hodně podobné, navíc postavy pronášejí divné věty, které naprosto nedávají smysl. Na začátku mě hrozně rozčilovalo vyjadřování Margaret, protože mluví a chová se jako naprostý magor, ale ono to pak na úplném konci dává smysl. Už od začátku mě hodně zaujala hudba, která podtrhuje zvláštní mystickou atmosféru seriálu.
Příběh se točí okolo dvou hlavních hrdinek Madlax a Margaret a do toho se občas ještě přimíchá podivná zrzavá holčička žijící na úplně normálním místě Laetitia. Právě části s Leatitií na mě působí strašně znepokojivým, skoro až depresivním, dojmem. Madlax a Margaret jsou sice hlavní hrdinky, ale často jsou odsunuty do pozadí a na scénu se svým příběhem přicházejí postavy vedlejší – Vanessa Rene, Carrossea Doon, Elenore a v neposlední řadě i Limelda Jorg.
Problémem je pro mě hlavní záporák, který působí spíš jako karikatura (už jen to samotné jméno Friday Monday) a který mi přijde tak trochu zbytečný. Nejvíc mě na seriálu baví souboje Madlax a Limeldy. To je úžasná vizuální podívaná podkreslená rozvíjejícím se vztahem lásky/nenávisti doplněná padnoucí hudbou.
Občanská válka říznutá mystičnem je zajímavá kombinace a vytváří velmi zvláštní scenérie. Než se ovšem příběh dostane k tomu pro mě podstatnému, tak to strašně dlouho trvá. Popravdě jsem dost dlouhou dobu nevěděla, co se to vlastně děje. Jasně, před očima vám probíhá nějaký příběh, ale něco vám říká, že to asi nebude všechno. V každém dílu jsou předkládána vodítka, jejichž cílem je podle mě akorát zmást diváka, protože ne, že by nebyla důležitá, ale jejich význam je ozřejměn velmi pomalu. Závěrečná pointa pak může vyznívat přinejmenším zvláštně, ale při zpětném pohledu na chování jednotlivých postav není úplně nelogická.
Trochu matlaks
Hrozně rád bych Madlax jenom chválil, hrozně rád bych podlehnul, cosi uvnitř mě k tomu neustále pudí a svádí... Jenže s velkým „bohužel“ nemohu, na to má příliš mnoho chyb. Protože se jedná o následovníka a takřka mladšího sourozence Noiru, nevyhnu se v názoru srovnávání.
Začněme klady. Opět dráždivě svůdná kombinace dívek a zbraní, která muže minout nemůže (anebo minout může nemuže? :) , zatímco dívkám nabízí pohrávání si s emotivitou a lehce kontroverzní náznakové laškování se shodně orientovanou náklonností, což chlapům nevadí (když můžou koukat). Spolu s Noirem sdílí nosné téma konspirace a střetu hrdinů s temnou intrikující silou s prvky vymykajícími se všední realitě. Rovněž využívá fragmentů doplnujících hlavní děj, narozdíl od mlhavých vzpomínkových flashbacků v Noiru zde jde o cosi mimoreálného v jakýchsi intrech k většině seriálových dílů, vzbuzuje to pozornost a působí zajímavě. Zarámování do občanské války nabízí rovněž zajímavý pohled, některé scény působí zvlášť poutavě, jako například osobní setkání Madlax s vrchním velitelem armády Gazth-Sonicy v jisté souvislosti. Přítomna je i působivá nostalgická atmosféra, i když už tolik neběhá mráz po zádech, jako s posmutnělou Kirikou v zapadajícím slunci. Kladem je opět i hudba režisérovy dvorní skladatelky Yuki Kajiury.
Nazval jsem Noir a Madlax (a do třetice El Cazador de la bruja) variací na shodné téma, protože skutečně jak zápletku, tak mnohé i dost konkrétní scény, ale také třeba postavy, s drobnými obměněnami a o něco jinak uchopené, znovu využívá. Například zmíněná scéna s likvidací vrchního velitele je velmi podobná scéně s otcem Rosarie Hammondové ve 4. díle Noiru, přinejmenším tím osobněji pojatým rozměrem. Z Noir poznávám, byť ne ve zcela totožných úlohách samozřejmě Margaret - Kiriku a Madlax - Mireille, dále namátkou Kuanjittu - Altenu, Naharu - Chloe, Carrossea - strýce Clauda, Miloše Havla - Luciana... Ve všech případech lze říci, že postavy sice nejsou totožné, velice podobné jsou si ale příběhovou funkcí.
A nyní to horší. Madlax nepůsobí natolik kompaktním dojmem jako Noir, nezbavil jsem se pocitu, že mnohé je jen tak volně navršeno, což má bohužel za následek horší přirozenou schopnost vystavět celkovou logiku příběhu. O dost hůře než v Noiru je uchopena záporná strana. Ačkoliv má jít o celosvětovou mafiánskou organizaci, výsledným dojmem je one-man show. Něco, jako bych se v osobě Fridaye Mondaye díval na Jamese Bonda, kde temnou stranu také vždy tvořil jeden poněkud extravagantní záporák, se kterém vše stálo i padalo. Je to velká škoda, uvěřitelnost se tak trochu vytrácí. Zcela zásadní mínus si ale zasluhuje až přílišné deux ex machina a opakovaný vstup už vyřízených postav na scénu. Kdyby byla logika příběhu zřejmější už poněkud dříve, dokázal by si to zmatený divák už nějak vysvětlit, takto prostě jen pokrčí rameny a zatváří se kysele. Když se to všechno tak nějak vysvětlí, je už pozdě, rozpačitý dojem se nesmaže. Závěr je pak možná až příliš symbolický, třebaže se jedná o nápad nevšední.
Celkově bych řekl, že Madlax trochu moc mate a jako celek pak příliš dobře nefunguje. Možná se úplně podle představ nezdařil režisérký záměr a to co měl Koichi Mashimo dobře srovnáno v hlavě, se mu už nepodařilo dostatečně konzistentně a jasně převyprávět. Škoda. Přesto doporučuji.
Nechte zpívat děvčata
Občanská válka proti pařížskému tichu. Elegantní zabiják a nevinná studentka. Madlax staví na kontrastech, na akci i na psychice postav a stejně na konci přemýšlím nad mírou těžko vysvětlitelného zklamání. Proč? Předně proto, že tajemnou atmosféru prokládanou výtečnými epizodními charaktery nedokáže udržet až do samého konce. Než se osudová setkání a pravdy začnou uskutečňovat víceméně na jednom místě, funguje seriál zcela samozřejmě, postavy mě zajímají bez výjimky všechny a hudební doprovod sahá po dokonalosti. Ale v poslední čtvrtině jako by scénář ztratil soudnost a přepálí melodramatická zvolání, dialogy a pauzy daleko za únosnou míru, nemluvě o tom, že tolik očekávaná pointa je v první chvíli dokonce těžkou prohrou. Kývající se čtvrtou hvězdu tak nakonec drží hlavně dobře gradovaná předchozí část seriálu a přímé srovnání s o chlup slabším Noir.