Malý pitaval z velkého města

(Zatknou Kliku.)
Břeťa: No seš taky spokojenej, nejseš?
Rudla: Tohle není pro mě, takovýhle případy.
Břeťa: Proč?
Rudla: To je samý běhání, samá pranice, a žádný přemejšlení.

(Klika se snaží uprchnout z hospody oknem.)
Rudla: (se zkušenostmi z výslechu Postlera) Zase okno...

(Kamil vtipkuje o Rudolfových pořezaných rukách.)
Kamil: Hele, ten Ruda je taková povaha, že hned skáče z okna. To aby ho člověk v jednom kuse chytal do lasa.

(Rudla se vrátí se sešitýma rukama druhý den poté, co zabránili Postlerovi vyskočit z okna a Rudla se pořezal o sklo.)
Kamil: Ale, nazdar Notes! Tak už ti sešili ručičky, aby se z nich nesypaly pilinky, co?

Rudla: Pane Postlere, z té laboratoře byly odcizeny nejen omamné látky, ale i prudké jedy. A vy jako chemik jistě víte, jaké škody mohly napáchat. Jste ochoten o tom vypovídat?
Postler: A vy byste byli ochotní mi šoupnout trošku perníčku?

Jarolím: Jak se sem dostali?
pracovnice veterinární stanice: Žebříkem ze zahrady.
Jarolím: Oni si přinesli žebřík?
pracovnice veterinární stanice: Ne, ten je tam odjakživa.
Jarolím: Jo tak, to jistě ocenili.

Kamil: Tobě zdrhnul chlap z místnosti tři a půl krát čtyři metry. To se ti takzvaně povidlo.

(Libor odchází z restaurace.)
majitel restaurace: Ještě dostanu 2 koruny za telefon.
(Libor mu je dá.)
majitel restaurace: To je život.

Libor: (volá učiteli ohledně cen ptáků) Říkáte, že na té výstavě bychom za ně dostali nejmíň dvakrát tolik?
učitel: Ne-li víc.
Libor: No, neboli to šlohnul, a teď se toho chce za každou cenu zbavit.
učitel: Tak to nevím.
Libor: Tak to vím zase já.

Libor: (zvedne telefon v restauraci) Co chcete? Máme. No, včera jsme neměli, dneska máme, to je holt život.
majitel restaurace: Co chtěli?
Libor: Dvanáctku.
majitel restaurace: Tak to nemáme.

Libor: Pane učiteli, buďte doma, nikam nechoďte, já vám budu kabelovat.
Učitel: Cože?
Libor: Telefonovat.
Učitel: Ale já jsem si chtěl zajít pro mléko.
Libor: Dneska ne, dneska pijte něco jiného.

Zdenda: To znamená další zdržování.
Libor: Nic se neboj, u soudu mu to spočítaj, a všechno dostaneš zpátky.
Zdenda: V případě, že ho chytnete.
Libor: Žádnej jinej případ nepřichází v úvahu.

Rudla: Ono to vypadá jen zdánlivě jednoduše.
Kamil: Prosím tě, nastražit tomu ptákopyskovi takovou pastičku, že se do ní musí natuty chytit.
Libor: A co si myslíš, že jinýho dělám, ty myšilove?

Rudla: Jak seš daleko s těma papouškama?
Libor: Mám dobrou stopu.
Kamil: To znamená, že na začátku.
Libor: Tak pro člověka tvýho formátu je to práce na dvě odpoledne, že jo.
Kamil: A to druhý bych nevěděl, co s časem.

Kamil: Tak kamaráde, já ti oznamuju, že to celý je pěkná ptákovina. A to doslova.
Libor: Co ti na tom zase nevoní?
Kamil: Vysvětli mi laskavě, co jsem u těch chovatelů vlastně měl dělat.
Libor: Co je to za otázku? Hledat ztracený exoty.
Kamil: Jo? A nemohl bys mi naznačit jak? Když tomu rozumím jak koza deskriptídě?
Libor: Měls fotky?
Kamil: No to měl. Ale ty mi byly víš na co. Já ukazuju nějakýmu chlapovi andulku, a on se mi vysměje, že ta moje stojí 1000 korun, a ta jeho je za padesátku.

Kamil: Tak co, Penízi? Jak ti zobou z ruky ptáci jarabáci?
Libor: Neboj, budou nám zobat z ruky všem. Tobě taky.

Břeťa: Libore, ty prej si řekl o nějakým vzácným papouchovi, že to je slepice.

Libor: Tady čtu papoušek Žako šedý, 6000 korun. Co to může bejt?
muž z výstavy: No tak to je ten exemplář tadyhle před vámi.
Libor: Za tuhle slepici někdo vyklopil 6000 korun?

Libor: Ale no ne, jak já mám hledat nějaký vtáky, když se v tom absolutně nevyznám.
Břeťa: Nevyznáme se v nich nikdo. Tak se seber a jeď.
Kamil: Jo Libore, no tak si vypůjči od svých dětí přírodopis, a čti si v něm po večerech. Hele, Libore, Penízi, pojď sem! Libore, až budeš vyslýchat ty papagáje, tak je pěkně zmáčkni. Jsou to tví korunní svědci.

Jarolím: S těma stopama krve pod štítkem to teda byla věc. Jak jsi na to přišel, aby to taky prozkoumali?
Rudla: Pošli jim to do laboratoře ať se na to podívají. Možná, že tam opravdu něco najdou.

Libor: (přichází ráno do kanceláře) Nazdar ryby, zdar soudruhu náčelníku!

Kamil: Slečno, řekněte mi, nechtěla byste po šichtě navštívit kino Blaník? Dávají tam pěknou věcičku a vy se budete náramně bát.
servírka: A máte ty lístky dva?
Kamil: No samozřejmě. Budeme se bát spolu?
servírka: No tak to já bych potřebovala tři. Pro manžela.

Šípová: Mohu se převléknout?
Libor: Ale jo, ale půjdeme s vámi.
Šípová: Bojíte se, že vám vyskočím z okna?
Libor: Paní Šípová, taková řeč je úplně zbytečná.
Šípová: A pardon, pardon. Pán není majitelem smyslu pro humor.

Michaela: Tati, volá ti pan Jarolím. Nějak podezřele mě vyslýchal.
Pekař: To už má v popisu práce.

Kamil: Zuzi, v leže i v chůzi na tebe myslím.
Zuzana: Kamile, není mi to nemilé.