Maou
(Maou)
Maou
Na tuhle doramu jsem se chystal už nějaký ten pátek, jen jsem čekal, až na podobnou tématiku budu mít chuť. Díky youtubu i recenzím jsem měl docela jasnou představu, co mě čeká a hlavně, jak to celé skončí. I přes to mě zajímala cesta, jakou se seriál vydá.
Serizawa jako vyšetřovatel na mě od prvního dílu působil trochu bezradně. Jeho hlavní vyšetřovací metoda spočívala v naléhání na lidi, aby si vzpomněli. V průběhu příběhu se sice trochu vzpamatoval a sem tam mu něco docvaklo, přesto byl vždycky až ten druhý. Plus se u své práce docela dost naběhal. To Naruse-sensei ho hned od začátku dost válcoval a bezvadně tahal za nitky. Ke konci se sice u něj objevilo váhání, přesto to byl z jeho strany koncert. Co se týče Shiori, tak ta mě v některých pasážích dost vytáčela a nejradši bych ji někam odklidil.
Též jsem v příběhu nijak nepociťoval potřebu romantické linky, takže jsem byl jen a jen rád, že na ní v seriálu není kladen takový důraz. Naopak bylo příjemné sledovat, jak se vše řítí do pekla, a jak všechny hezky semelou důsledky jejich činů. (Ne, vůbec nejsem potměšilý ;)) Prostě a jednoduše jsem Narusemu přál jeho pomstu. Sice se mu do cesty stavěly překážky v podobě jistých morálních dilemat, ale on je všechny šmahem a úsměvem smetl ze stolu. A právě Riida byl tahounem celého příběhu. Nebýt něho a hudby byla by tahle dorama jen příběhem o pomstě, takhle to bylo o třídu lepší a skončilo to tak, jak to mělo. Některých postav mi bylo líto více, některých méně, ale vždy stálo za to sledovat, jak se nechávají manipulovat a skáčí, jak Naruse-sensie píská.
Jak už bylo řečeno, hudba v příběhu je excelentní, kdy kromě openingu od Arashi i instrumentální skladby skvěle podtrhují atmosféru.
Za mě silných 80%, kdy nějaké ty plusy dávám za O-chana, hudbu a taky za konec. Tudíž, kdo má zájem se podívat spíše na psychologický thriller než na romantiku, tak jen směle do toho.
Kdo je tu anděl a kdo ďábel?
Došla mi slova a já jenom zírala s hubou dokořán. Miluju "věci", které mě nutí přemýšlet ještě dlouho po vypnutí televize. A to je přesně tenhle případ. I když se mi to hrozně líbilo, nebyla jsem schopná dát najednou víc než jeden díl. Nejdřív jsem ho musela pořádně vstřebat, rozdýchat nečekané a až po tom mohla jít dál. Seriál je dokonalý mix minulosti, přítomnosti, nadpřirozených schopností a vývoje postav. Jsou černobílé a tak je to správné. Tak to má být... Dokoukala jsem totálně rozhozená a vzpamatovávala se budu hodně dlouho. Ďábla si určitě ještě někdy pustím.