Ne že by se Georgia se svou novou prací smířila, ale konec konců, člověk si zvykne i na šibenici, máme-li použít - v této souvislosti pravda poněkud cynického - sloganu. Pořád jí samozřejmě vadí, že skrze ni odcházejí lidé z tohoto světa - a většinou ještě dosti nehezkým způsobem - ale pochopila už, že není v jejích silách cokoli změnit a tudíž jí nezbývá nic jiného než dělat, co se od ní očekává. Ani přechod na druhý břeh ovšem člověka nezbaví vazeb na to, co zanechal za sebou. A tak se nikdo nemůže divit, že lepítko s adresou Beatrice Lane 3051, označující místo další Smrtonošské akce, Georgiu tak trochu nadzvedne ze židle. Protože tahle adresa je pro ni až bolestně známá.
(Je jedna ráno a všichni smrtonoši museli být v bistru, protože je Rube povolal kvůli úkolu.) Mason: Kurva. Je jedna hodina v noci! Co je kurva tak důležitýho, že nás kurva voláš?!
Rube: Takže dál jako vždycky - do formuláře zatrhnete jednu z možností a písemku do sešitu. Masone, piš čitelně, loni byly stížnosti. Mason: To je zvláštní, já jsem měl ze psaní vždycky moc pěkný známky. Rube: Vážně, já jsem to viděl. Ty píšeš tak, jak mluvíš - je ti sotva rozumět. Mason: A víš proč? Upřímně řečeno, byl jsem trochu zkouřenej, když jsem vyplňoval loňskej formulář. Rube: A dneska nejsi zkouřenej? Mason: Ne. Roxy: Fakt? Mason: Tak trochu.
(Všichni vyplňují test.) Daisy: Tahle je zajímavá. "Kdyby váš život byl barva, jaká by to byla?" Mason: Černá. Roxy: Černá. Daisy: Černá. (přemýšlí) Ne... růžová.