Na cestě

S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem do Červeného města, k tyrkysovým jezerům a za vzpomínkami na gigantické sochy Buddhů.

Bamján je jednou z třiceti čtyř afghánských provincií a patří k relativním oázám klidu ve válkou zbídačené zemi. Oblast Band-e-Amir je dokonce pro obyvatele nepříliš vzdáleného Kábulu častým výletním místem. Ve výšce 3 000 metrů nad mořem se tu nachází kaskáda šesti tyrkysových jezer částečně propojených vodopády. Bamján obývají převážně Hazárové, kteří bývají považováni za potomky Čingischána, jehož vojska se krajem prohnala začátkem třináctého století. Nejen kvůli svým mongoloidním rysům, ale hlavně kvůli příklonu k liberálnější šíitské větvi islámu, tu nikdy neměli jednoduchý život. Dominantní a sunnitští Paštůnové se o nich vyjadřují jako o těch, „kteří pojídají myši, mají placaté nosy a jsou jen oslíci nesoucí náklad“. Snad právě proto Hazárové mnohem přívětivěji přijímají cizince, na které byli zvyklí už od dob, kdy tudy procházela Hedvábná stezka. A v genech jim nepochybně zůstala i klidná buddhistická minulost Bamjánu, jehož symbolem byly po staletí obří sochy Buddhů, po nichž dnes už bohužel zbyly jen prázdné skalní výklenky.