Na cestě

S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem Cestou smrti a bolívijským krajem německých válečných uprchlíků za pěstiteli koky, banánů a kávy, za potomky afrických otroků a za zlatem skrývajícím se v bujné džungli

Přímo pod východními srázy čtyřtisícových And se nachází vstupní brána do bolívijské nížinné džungle – záhadný kraj Los Yungas, plný komárů, strakatých papoušků, zlata a koky. Území porostlé bujnou džunglí protínají divoké řeky, jejichž břehy obývá jak indiánské obyvatelstvo z kmene Aymará, tak i míšenci a nejrůznější přistěhovalci. Enklávy černých „afrobolivijců“ – potomků afrických otroků, které sem v šestnáctém století dopravili Španělé – se dodnes živí tak, jak jim kolonizátoři určili – pěstováním koky na plantážích. Místní lidé ani bolívijská vláda na tom nevidí nic špatného – koka se žvýká, z koky se louhuje odvar, koka se dokonce používá při výrobě chleba a slouží i jako lék proti výškové nemoci v náhorních oblastech Bolívie. Ovšem mezinárodní společenství předpokládá, že právě Los Yungas jedním z center jihoamerické výroby kokainu. Množství bouřících řek, jejichž kalné toky spadají do amazonského povodí, však láká i jiné podnikavce. Na nevykolíkovaných pozemcích, v lagunách mělkých řečišť a ve skalních jeskyních, pokoušejí své štěstí stovky hledačů zlata; ať už na vlastní pěst nebo ve zlatokopeckých spolcích. Unikátní bohatství fauny a flóry v dramatických skalních kulisách křižují krkolomné cesty – necesty, plazící se po strmých srázech a vysokými soutěskami. Právě chybějící dopravní infrastruktura, pro níž se hodí výstižné pojmenování Camino de la Muerte – Cesta smrti, činí nepřehledný kraj velmi obtížně dostupným. Právě to možná po druhé světové válce přilákalo do dvou hlavních obcí Yungasu – Coroica a Chulumaní – desítky německých válečných uprchlíků. Jejich děti a vnoučata jsou v současnosti vlivnými obchodníky s kávou, majiteli zapadlých hotýlků i ochránci přírody a budovatelé přírodních rezervací.