Na cestě

S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem zlatou stezkou i Boubínským pralesem za obrem Rankl-Seppem, tradicí umrlčích prken i posledním kouskem železné opony.

Pro svoji polohu uprostřed hustě osídlené krajiny, drsnou, ale zachovalou přírodou s čistými bystřinami a jezery, je Šumava často nazývána zelenými plícemi Evropy. Najdeme to dokonce i nefalšovaný kus pralesa, který je však před návštěvníky pro jistotu chráněn pevným plotem. Stejně jako původní porosty mizí ze Šumavy i sklářská tradice. Dříve tu bývala huť takřka na každém kroku, dnes už je většinou připomínají jen názvy osad. Spousta mistrovských děl se zachovala alespoň v muzejních sbírkách v Lenoře. Tady ke sklárně patřila i pec na chleba. Dnes ho tu jednou za měsíc peče pro místní fajnšmekry a pro turisty Augustýn Sobotovič. K historickým exponátům naštěstí patří i zbytek železné opony na Bučině. Mnohem romantičtější časy připomínají tzv. umrlčí prkna, která leccos vypovídají o drsném šumavském životě.