Na houby

Pokud některou houbu můžeme chápat jako vizuální ikonu celé říše hub, je to bezesporu muchomůrka červená. Zřejmě zaslouženě, vždyť tato nádherně zbarvená houba je skutečnou ozdobou našich lesů. Zároveň však právě tuto houbu mnozí vnímají jako symbol jedovatosti. Výpravy za poznáním se tentokrát nezúčastní Pepa Polášek, neboli kluk – leží totiž s mírnou otravou v nemocnici.

Jeho maminka mu zřejmě navařila smaženici z hub, které nebyly dvakrát jedlé. Ale z jakých? Co je jisté: nemohla to být muchomůrka zelená, jejíž jed patří k nejhorším toxinům na naší planetě. Z takového jídla by se asi kluk už nevyléčil. Tata vyráží s maminkou nejprve do pražské pobočky České mykologické společnosti, kde seženou doprovod nadmíru povolaný. Mykolog Jan Borovička patří k předním znalcům muchomůrek. Ve své práci se zaměřuje na analýzu vzácných kovů v muchomůrkách, včetně zlata a stříbra. Podobně jako jiní odborníci pak výše zmíněnou muchomůrku červenou považuje za houbu sice zdraví nebezpečnou, ale nikoliv tak silně, jak se dříve domnívali naši předkové. Vysvětlí, jaké jsou rozdíly mezi několika nejtypičtějšími muchomůrkami: citrónovou, růžovkou, tygrovanou a šedivkou. Zejména mezi posledními třemi druhy hrozí záměny opět s fatálními důsledky, muchomůrka tygrovaná jen těsně zaostává za muchomůrkou zelenou v zákeřnosti. Znalý houbař si však především vynikající muchomůrku růžovku, neboli masák, nemůže splést. Tato muchomůrka nese několik typických znaků – od masově zabarveného třeně nohy, po subtilnější znaky na prstýnku a okraji klobouku. A že je to houba chuťově vynikající, se opět přesvědčí naši houbaři v závěru dílu.