Robert: Mám trochu pocit viny, že jsme Isobel nevzali. Violet: Proč? Přivezla si knihu. To by ji mělo zaměstnat. Robert: Jakou knihu? Violet: Mohu ti jen říct, že ve vlaku byla daleko zajímavější než já.
(Violet zve Isobel na oběd, na které nemůže nikdo jiný z rodiny.) Isobel: Jsem chabá náhrada za celou rodinu Crawleyových. Violet:(zachmuřeně) Ano, ale jste lepší než nic. Isobel: Jak srdečně to od vás zní.
(Isobel přichází na návštěvu k Violet) Isobel (vchází do dveří): To jsem jen já. Violet: Vždycky mám pocit, že ten váš pozdrav značí nedostatek sebeúcty.
(Violet a Isobel mluví s novým zahradníkem, o jehož místo se zasadila Isobel.) Violet: Za to místo vděčíte paní Crawleyové. Nepustila by mě, dokud jsem neslíbila. To sevření by neuvolnila. Isobel: Jako bych byla velmi horlivá. Violet: Války se vedly s menším zápalem.
(Cora mluví s paní Patmoreovou o lednici a jejím přístupu k novým vynálezům.) Cora: Je vůbec nějaká stránka současnosti, kterou přijmete bez odporu? paní Patmoreová: No, milostpaní, nevadilo by mi zbavit se korzetu.
paní Patmoreová: Tak jo. Na tu svatbu máme tři měsíce, takže nechci, aby se něco pokazilo. Daisy: Chyby si nikdo neplánuje, paní Patmoreová, ale objevují se i tak.
(Služebnictvo hraje deskovou hru s duchy a paní Patmoreová chce vědět, co si o ní myslí Archie.) Thomas:(čte písmena) T, L, U, S, T, A... Říká, že jste tlustá.
(Po rvačce s Richardem Carlislem.) Matthew: Omlouvám se za tu vázu. Violet: Oh, to nic, to nic. Byl to svatební dar od jedné příšerné tety, půl století jsem to nenáviděla.
(Richard Carlisle a Matthew se porvali v knihovně.) Violet: Proboha, co se děje? Richard Carlisle: Ráno odjíždím, lady Granthamová... Asi už se nesetkáme. Violet: Slibujete?
(Violet reaguje na to, že všichni odcházejí s nevolností od stolu.) Violet: Nebyl právě v Paříži maškarní ples, když vypukla cholera? Polovina hostů zemřela, než odešla ze sálu. Robert Crawley: Děkuji mamá, to nás nekonečně povzbudilo.
(Thomas se snaží rozjet své obchodování.) paní Patmoreová: Teď mě neobtěžuj, mám toho už tak dost, když mám uvařit oběd, co by vypadal alespoň trochu k jídlu. Thomas: Ale to právě chci říct, všeho je teď nedostatek. paní Patmoreová : Nedostatek? Spíš vůbec nic není a mně povídej o tom, že s prasečím uchem parádu nenaděláš... Mít tak prasečí ucho, bylo by lepší, než tohle žebro.
(Do panství přijde voják, který se vydává za zesnulého dědice Patricka a Crawleyovi se dohadují, zda by to mohl být on, jenže je velice popálený z války.) Cora: Je Patrickovi na pohled podobný? Mary: Na pohled není podobný ničemu.
(Reaguje na hluk od vojáků, kteří jsou ubytovaní v panství.) Violet: Vskutku je to tady jako v druhořadém hotelu, kam lidé přijíždějí, ale nikdo z nich neodjíždí.
(Panu Langovi se zdá zlý sen o návratu do války a křičí ze spaní, že se tam nemůže vrátit.) pan Carson: Nikdo nechce, abyste jel zpátky, pane Langu. Thomas: Ne, jen abyste držel hubu.
(Baví se o Lavinii.) Mary: Je mi jí tak líto. Violet: Je to překážka tvého štěstí, drahá. Musí být odstraněna a pak ti jí může být líto, jak jen si budeš přát.
(Baví se o vhodném partnerovi pro Mary.) lady Rosamund: Kdo podle vašich představ může nabídnout víc? Violet: Já nejsem romantička. lady Rosamund: To tedy doufám. Violet: Ale i tak jsem schopna připustit, že srdce neexistuje jenom kvůli pumpování krve. lady Rosamund: To je roztomilé... zvláště od vás.