Počtyřech

Truthness

1. série - 90% - Na HBO jsou zvyklí na ty nejobyčejnější lidské starosti a po pár minutách s touhle čtyřkou si nejde nevzpomenout na jiné spřízněné kousky od stejné stanice, tedy Looking a ještě víc pak na Girls. Togetherness jde ale ještě o krok dál, protože si pranic nepomáhá atraktivním prostředím. Zkoumá vztahy z pohledu stabilního manželství a hranice středního věku a řeší tak v prvním plánu situaci, kdy spolu dva lidé být chtějí i mají a objektivně je vše v pořádku - a přesto něco někde skřípe. A jako na potvoru se to něco nedá ani pojmenovat. Scenáristická dvojice bratří Duplassových má očividně odžito své a v jejich podání je každý partnerský dialog čirým zlatem, ve kterém se nedá nehledat odpovědi na nejrůznější otázky, které se člověku, který to se vztahy myslí vážně, chtě nechtě rojí v hlavě. Otevřený divák dosáhne poznání, které ty zkušenější asi nepřekvapí. Tedy že něco se vyřešit dá, něco se vyvrbí samo a někdy se můžete přetrhnout, ale problém zůstává a jen potichu bobtná do nesnesitelných rozměrů. Nejvíc v tomhle snažení fandím Michelle v podání krásné a žádoucí Melanie Lynskey. Když vidím, jak moc chce všechno v rodině udržet pohromadě, ale nemá to snadné o to víc, že jí radí takové tornádo jako Tina, musím jí přát rodinné štěstí ještě silněji než ostatním zúčastněným. Neznamená to ale, že bych nefandil i Brettovi a Alexovi, kteří jsou správní parťáci do nepohody a jejich nespokojenost s nastalými situacemi jsem poctivě prožíval v jejich kůži. A nebýt snad až přílišné nadsazenosti linky s Mary Steenburgen, nemá v žánru krátkometrážní dramedy konkurenci. Takže díky za tuhle osmiepizodovku, která ukázala, že i na minimálním prostoru může vzniknout nezapomenutelná věc. Jestli tahle specifická atmosféra vydrží i dál, je rozhodnuto o seriálu, který budu na každém kroku doporučovat do omrzení.

2. série - 90% - Příběhy smutných poznání u vztahů, o kterých jste mysleli, že vás už ve zlém nikdy nepřekvapí. Výlety, které rozezní smutek po dobrodružstvích dětství a dospívání, které odvál čas a které se nikdy nevrátí, i když byste dali všechno jen za pár jejich minut. A pocit, že Duplassovi stvořili melancholii v nejčistší formě. Možná jsou Brett a Alex občas snad až moc velcí troubové, možná mi Tina ani v přijatelnější formě nedokázala naplno přirůst k srdci. Jenže nejlepší příběhy někdy píše sám život. Proto je zrušení již po dvou letech nejbolestnější zářez za dost dlouhou dobu. Konec, který sami tvůrci považovali za konec jedné éry, je proto bohužel koncem definitivním, ale snad právě proto ho přes srdce dokážu přenést s úsměvem, byť značně uplakaným.