Pohádky o mašinkách

Další mašinka nechtěla jezdit po kolejích. Chtěla být svobodná, aby si mohla jezdit podle svého. Jednou uprostřed noci k ní přišel černokněžník Zababa, který všechno věděl a její přání splnil. Mašinka se mohla rozjet a vjela do prvních dveří, které uviděla. Ráno se probudila, měla kola, ale byla přivázaná řetězem ke staré hrušce. Musela sloužit zlému a lakotnému sedlákovi. Jezdila po poli a dělala těžkou práci. Sedlák ji také půjčoval za peníze ostatním sedlákům a mašinka už litovala svého neuváženého přání. Občas ji sedlák vzal na náves, aby vozila děti, ale i ty mu musely platit. Kdo neměl peníze, svézt se nesměl, i když mašince to bylo líto. Pak přišla zima a mašinka doufala, že si trochu odpočine. Jenže sedlák ji nechal uvázanou venku u hrušky v zimě, v mrazu, ve velké vánici. A zase jednou v noci, když mašinka naříkala a litovala své chyby, se objevil černokněžník Zababa, osvobodil ji a vrátil správná kola pro ježdění na kolejích. Byl to jeho první dobrý skutek v životě. Mašinka chvíli váhala, ale pak dojela na své smíchovské nádraží, kde ji přivítal pan Blahoš. Byla sice trošku ušpiněná, ale moc šťastná.