Phoebe:(k Rossovi) Vždyť ještě asi před padesáti lety jste si mysleli, že atom je nejmenší částice hmoty. A až potom jste ho rozlouskli a uvnitř jste našli spoustu dalších ptákovin.
(Pan Hackels zemřel a odkázal veškerý svůj majetek Monice a Rachel.) Monica: Není to úžasné, že člověk může poznamenat něčí život, aniž by o tom vědděl? (O chvíli později v bytě pana Hackelse.) Koukejte na tu spoušť! Nenáviděl nás a tohle je jeho pomsta!
(Monica se ptá Phoebe, proč jí neudělá sestřih, když ho udělala klukům.) Phoebe: Jsem neuvěřitelnej hnidopich. A k tomu příšerně panovačný člověk. Monica: To nejsi. Phoebe: Já vím, že ne. Ale ty ano.
(Chandler se ptá Rosse, proč je s July, když byl zamilovaný do Rachel.) Ross: Já vím, že jsem byl. Ale taky tu byl ten hlas, který mi našeptával "Nikdy k ničemu nedojde. Zapomeň na to." Jestlipak víš, komu ten hlas patřil? Chandler: Bohu? Ross: Tobě, kamaráde. Chandler: Možná, že Bůh mluvil mými ústy.
(Joey nemá peníze na kafe.) Joey: Mohl bys to vyrovnat? Vrátím ti to. Chandler: Něco ti řeknu. Když připočtu i ty sušenky, dlužíš mi nejmíň na jedno Ferrari.
(Monica a Chandler sedí v nemocnici na lavičce a okolo nich neustále vozí děti.) Monica: Já chci dítě. Chandler:(spí) Dneska ne, drahá. Ráno brzo vstávám.
Rachel:(potichu) S Barrym jsme skončili v zubařským křesle. Monica:(nahlas) Ty ses milovala v křesle? (Všichni se na ně podívají.) Pravděpodobně jsem to řekla moc nahlas.